fbpx

Sardinie – ráj na zemi aneb splněný sen Heleny Koritákové

sardinie s dětmi

Sardinie, ostrov ve Středozemním moři, evropský Karibik, jak se mu často přezdívá, byla naším snem. V našich představách byla ještě zářivější než v průvodci Lonely planet, který pro její popis používá snad všechny myslitelné superlativy bohaté češtiny.

A protože nejradši sleduji blog Cestuji za KAČKU, je jasné, že jakmile to bylo jen trochu možné, rozhodli jsme se tento náš sen splnit. Protože to, co Vás Kačka rozhodně naučí je, že sny se nemají odkládat na zítřek, protože žádné potom už být nemusí. Sny se musí žít. A tak někdy o Vánocích padlo rozhodnutí se tímto směrem vydat.

Jak se tam dostat

Na Sardinii se můžete dostat hned několika způsoby. Na ostrově jsou tři letiště, v Cagliari, které jsme zvolili my, v Algheru a v Olbii. Můžete také dorazit vlastním autem a na ostrov doplout stylově, a to nejlépe z italského Livorna. Letenky jsme koupili z Norimberku. Dá se samozřejmě letět i z Prahy, ale cesta Vás pak přijde o několik tisíc dráž.
Koupené letenky si hned vyvěsíme na ledničku. Je to naše rodinná tradice, která umocňuje naše těšení se na mnoho měsíců dopředu.

 

Kde bydlet

Dlouhé měsíce strávím plánováním. Je to už pro mě součást dovolené. Po náročném dni se ponořit do sardinských uliček a nespočtu pláží je velmi osvěžující. Moc ráda obepisuji české krajany, přece jen, na místě žijí, takže Vám mohou nejlépe poradit. Dostáváme také tip na Čecha, který zde půjčuje auto. To, vzhledem k faktu, že zdejší autopůjčovny vyžadují vedle vysokého depositu rovněž kreditní kartu, je výhra.

Mohu ho s klidem v srdci doporučit, protože vše bylo v pořádku. Kreditní kartu jsme nepotřebovali a deposit byl přiměřený. Ubytování hledám na Bookingu a Airbnb. Volíme ho strategicky na několika místech, nicméně orientujeme se na sever ostrova, a to i přesto, že přiletíme na jih.

Může se Vám zdát, že 17 dní je dostatečně dlouhá doba na procestování ostrova celého, ale jak z rad místních, tak i z vlastní zkušenosti bych chtěla toto výrazně nedoporučit, a to vzhledem k tomu, že je zde doslova na každém kroku něco, co prostě musíte vidět.

Najezdili jsme přes 2000 km a viděli jen zlomek! To hovoří za vše. První noc jsme strávili v  Sanluri a to ze dvou důvodů, jednak to nebylo daleko z letiště, jednak se hned vedle nachází park Sardegna in Miniatura, který se nám podle fotek moc líbil.

Sardinie s dětmi

Odsud přejíždíme na sever ostrova, cestou se stavujeme v Torre Grande na první koupání v moři. První část dovolené strávíme v domečku poblíž městečka Nulvi. Naše ubytování stojí osamocené uprostřed luk a polí a našimi sousedy jsou jen krávy a ovečky. Náš ostrůvek klidu a ticha uprostřed přírody. A k moři to přitom máme jen 15 minut.

Sardinie s dětmi

Druhou část strávíme na severovýchodě v domě uprostřed města San Teodoro, v blízkosti těch nejlepších pláží ostrova jako je Cala Brandinchi, Lu Impostu či La Cinta. Z důvodu brzkého odletu máme poslední noc v  Cagliari v těsné blízkosti letiště.

Sanluri a Nulvi

Z letiště do našeho apartmánu to bylo 46 km, necelá hodinka cesty. Jak jsem již zmínila, toto místo volíme z důvodu blízkého parku Sardegna in Miniatura. V parku vedle miniatur všech hlavních atrakcí ostrova najdeme rovněž dinopark, velká akvária, astronomický park, planetárium, dokonce i říčku, po které se můžete svézt na lodičce a řadu dalších zajímavostí včetně několika možností občerstvení. Leč náš syn tomu chtěl jinak a my jsme nakonec toto místo nenavštívili.

Toužil se co nejdříve ponořit v hladinách moře. A tak jsme zaimprovizovali a zvolili nejkratší možnou cestu na sever s možností koupání. Během tohoto tříhodinového putování jsme navštívili pláž v Torre Grande. Z důvodu blízkého přístavu a postupně se zhoršujícího se počasí bylo koupání poněkud skromnějšího rázu, až si člověk říkal, jestli toto je ta všemi opěvovaná Sardinie. Do toho mi přichází zpráva od majitele našeho domečku, že probíhá odstávka elektrického proudu. Zpočátku to chápu tak, že
budeme bez proudu celý týden (OMG), ale jedná se jen o několikahodinovou záležitost.

Máme tak čas ještě na prozkoumání blízkého města Oristano. V polovině září je tu naprosté pusto. Že tomu tak není pořád dává vědět odstavený kolotoč v poněkud žalostném stavu.

Prohlížíme si alespoň místní katedrálu Santa Maria Assunta z 18. století. Dáváme si zmrzlinu a výbornou italskou kávu, což jsou dvě jediné otevřené budovy na tomto místě. Do Nulvi přijíždíme se soumrakem, projíždíme malým městečkem, které má jen něco přes dva tisíce obyvatel a leží v nadmořské výšce 478 metrů nad mořem. Jedeme stále výš a výš, až všechna stavení zmizí a my jsme obklopeni jen širokými lány luk a polí. Na silnici se můj muž bravurně vyhýbá třem krávám, které vzhledem k ubývajícímu světlu spatří na poslední chvíli. Vyjíždíme na vrcholky kopců a otevírá se nám úchvatný výhled na zdejší přírodu a větrné mlýny. A tam někde uprostřed toho všeho stojí náš malý domeček s bazénem, kde na člověka nenarazíme celý týden našeho pobytu.

Když v ráji prší

Z Nulvi jsme podnikali výlety na všechny světové strany, zažili obrovský vítr, který ale místní domorodec zhodnotil „to nic nebylo“ a po pěti měsících naprostého sucha a teplot šplhajících se v letních měsících i přes 45 stupňů i docela slušně pršelo. To přesně chcete na své dovolené zažít! Ale to bychom nebyli my, aby nás to znepokojilo.

Vyrazili jsme na výlet k vodopádům, což v září byla trošku sázka do loterie. Ze dvou „fungoval“ jen jeden. U toho prvního, Cascata Pilchina di li Caaddaggi, vyschlého jako troud, jsme se ale náramně zabavili už samotnou cestou k němu, kde jsme doslova po čtyřech zdolali prudký sráz. Nejdříve nahoru a pak dolů.

Pro našeho čtyřleťáka to byla ale velká zábava.

Druhý vodopád, Cascata Triulintas, pak byl takovou zaslouženou odměnou. Po vodopádech zamíříme rovnou k moři. Volíme pláž blízko města Castelsarda, o kterém bude ještě řeč, Lu Bagnu.

 

Moře bouří a dokazuje svoji převahu velkými vlnami. Mí muži se ale neohroženě vrhají do vody. Co na tom, že jsou zde jediní široko daleko, kdo se koupe. A já na sebe nenechám dlouho čekat.

Už dávno jsem se naučila, že dovolená je natolik krásná, na kolik si ji člověk dokáže užít.

Večer se pak ještě učíme nahodit záložní zdroj teplé vody. To je tak, když je voda na koupání ohřívaná solárními panely a celý den slunce nesvítí.

La Pelosa

Za jednou z nekrásnějších pláží Evropy, La Pelosou, se už vydáváme za slunečného počasí. Naším prvním cílem po cestě je jedna z vysoce hodnocených pláží Marina di Sorso.


Dlouhá, nádherná plocha jemného písku jistě potěší nejedno dítě. My jsme zde postavili nespočet přehrad a hradů. V sezóně je zde asi hodně lidí, protože se pláž řadí k jedné z nejpřívětivějších a nejoblíbenějších pláží na severozápadě Sardinie, ale na konci září budete mít pláž téměř sami pro sebe. Poblíž se nachází i menší dětské hřiště. Tady se nám opravdu hodně líbilo.

Pak se vydáváme směr Porto Torres doslova vyhlídkovou silnící podél moře. Míjíme i běloskvoucí kostelík, Chiesa di Balai Lontano. Barvu ji propůjčuje místní vápenec a v kontrastu se zářivou tyrkysovu barvou mořské hladiny se jedná opravdu o povznášející se zážitek.

Aragonskou věž v Porta Torres můžete klidně vynechat, ale co určitě navštivte je nedaleká bazilika San Gavino. Běžná městská ulice moderního města vytváří velmi zvláštní kulisu největšímu románskému kostelu na Sardinii. Po zaplacení vstupného se podíváte i do podzemní krypty se sakrálními sochami a kamennými hrobkami.

Je zde přítmí a takové posvátné ticho, které Vás donutí se na chvíli zastavit a vnímat kouzlo všeho kolem nás.

Naleznete zde také sošky mučedníků Gavina, Gianuaria a Prota. Gianuario a Proto byli podle legendy ve 4. století jakožto Křesťané pronásledováni, odsouzeni k smrti a uvrženi do vězení vytesaného do vápence na zdejším pobřeží.

Podařilo se jim ale obrátit na křesťanskou víru římského vojáka Gavina, který je osvobodil. Z toho důvodu pak byli pronásledováni všichni tři. Nakonec byli dopadeni a zabiti právě na místě již zmíněného kostelíku Chiesa di Balai Lontano.

sardinie s dětmi

My už ale jedeme na další pláž, Platamona. Nejdelší pláž Itálie měří neuvěřitelných 15 km a v roce 2023, byla oceněna modrou vlajkou za krystalicky čisté moře. Věřím, že zde i v největší sezóně najdete své místo pod Sluncem, aniž byste se cítili jako na Václaváku.


Je to ohromný lán jemňoučkého písku a moře je více než přívětivé i pro úplně malinké děti.
Z pláže je krásný výhled na blízký nuragh. Nuraghy jsou rozesety po celé Sardinii, budete tak na ně často narážet.

Jsou to kruhové stavby z balvanů a jejich stáří je odhadováno na tři a půl tisíce let. Postavila je civilizace Nuraghů sídlící zde ještě před samotnými Římany.

Na ostrově jich je kolem 7 000!

Po celé pláži jsou rozesety nádherné mušličky, ty se sice pod hrozbou opravdu velkých pokut nesmí odvážet, ale můžete si zahrát hru, kdo najde větší, hezčí či barevnější mušličku. Nás to celkem bavilo a zabavilo na dlouhou dobu.

Za tím nejslavnějším, na všech pohledech zobrazovaným, nuraghem, Torre della Pelosa, ale vyražte na pláž La Pelosa.

Ikonická pláž celého ostrova, kam Vás bez rezervace nepustí. V sezóně rezervujte i několik týdnů dopředu. Ovšem pozor, po 18 hodině Vás na pláž pustí nejen že zadarmo, ale právě i bez té rezervace.

A toho jsme využili my.

Sice v polovině září se už pomalu šeřilo, ale na rychlé koupání a pár krásných fotek, včetně nezapomenutelného západu slunce, to ještě bylo. Moře je zde velmi relaxační, musíte ujít opravdu velký kus od břehu, abyste si mohli zaplavat.

Pláž je menší, takže pokud sem vyrazíte přes den, počítejte se stylem můj ručník navazuje na ten Tvůj. Rezervací na den je totiž přesně 1 500. Nejde tu ale o nějakou komerční záležitost, platí se jen 3.50€ za osobu, nýbrž o snahu chránit zdejší křehký ekosystém. Do dob omezení totiž bývalo zvykem i 6 000 návštěvníků denně a to už bylo pro krajinu neudržitelné.

Na kouření je zde přesně vyhraněný prostor a k instrukcím pro vstup platí i nutnost mít s sebou rohože, na ručníku ležet nesmíte, odnesli byste spolu s ním i zdejší písek, připomínající svou heboučkou strukturou spíše hladkou mouku.

Pokud se rozhodnete pláž navštívit přes den, doporučuji dojet na místo nejlépe do 9 hodin ráno, pak tu je velký problém s parkováním.

S rezervací (přijde Vám QR kód) musíte dojít na check-in stánek. Je naproti vstupu na pláž. Parkování stojí 3€/h a minimálně musíte zaplatit 10€.

Za mě, určitě sem vyražte, ale až navečer, do té doby zvolte jakoukoliv jinou pláž v blízkém okolí, třeba Il Gabbiano.
Tempio Pausania

Mám velkou slabost pro malá horská městečka, a tak jako jsem věděla, že na Sicílii nesmím vynechat Caltabellottu, zdejší slow food ristorante Mates se zařadila k vrcholným zážitkům celé dovolené, věděla jsem, že sem zkrátka musím také. Okouzlující městečko v srdci oblasti Gallura se 14 tisíci obyvateli na úpatí hory Limbara má nejenom žulový chrám obklopený vodou a zelení, ale opravdu působivé malebné staré centrum z žulových budov.


Město je známé dlouhou tradicí zpracování žuly a korku, můžete zde navštívit i muzeum, čistým horským vzduchem a každoročně přitahuje statisíce návštěvníků masopustní karnevalový průvod.

My jsme se prošli centrem až na náměstí San Pietro, kde jsme navštívili stejnojmennou katedrálu a k ní přilehlý kostel Chiesa di Santa Croce, kde zapalujeme již několikátou svíčku v řadě.

V katedrále se vše schylovalo k bohoslužbě a hrála zde krásná hudba. I náš čtyřleťák se na chvilku zastavil, usedl a poslouchal. Jdeme se ještě podívat do parku Fonte Nuova. Věřím, že před časem mohl vypadat jako výstavní římský park, ale nikoliv v současnosti. Je zchátralý a plný odpadků. V jeho dolní části se nachází dětské hřiště, ale musíte hodně slevit ze svých nároků.

Při odjezdu z města se nezapomeňte zastavit v Conadu. V síti Conad nakupujeme po celou dovolenou. Doporučuji hlavně jejich čerstvá těsta na pizzu, která Vám prodají na váhu u pultíku. K tomu italskou šunku a parmazán a vynikající večeře je na stole.

Costa Paradiso

Pás pobřeží mezi skrytými zátokami a tisíciletými olivovníky se nachází na severu Sardinie, mezi Santa Teresa Gallura a Castelsardo. Nabízí mimořádnou krajinu z růžové žuly a hustých středomořských křovin, tisíce mikrozátok, fjordy a přírodní jezírka, kde barvy moře přecházejí od zelené po intenzivní modrou.

Naprostou špičku pak v této oblasti hledejte na plážích Li Cossi a odsud padesátiminutovou procházkou dostupné pláži Spiaggia Tinnari. 


Právě ta je ideálním místem pro všechny, kteří chtějí strávit nějaký ten čas v klidu a tichu.

My jsme si na tento den vybrali opravdu velmi větrné počasí, takže jsme bohužel tuto stezku museli nechat na příště. Ale už samotný příchod na Li Cossi patřil k těm okamžikům, které si z této dovolené budeme hýčkat jako ty nejvíce nezapomenutelné.

Na pláž za mořem se dostanete z vesnice Costa Pradiso po charakteristické patnáctiminutové cestě, která vede podél řady růžových žulových skal se zajímavými tvary a barvami.

Něco tak impozantního jsem už dlouho neviděla, větrem zesílená podívaná na nezkrotnou sílu moře.

Vlny se s neuvěřitelnou rychlostí rozbíjejí o skaliska. Nezkrotný sardinský vítr zde hraje hlavní roli. Jako by vše na chvíli přestalo existovat. Jsem naprosto fascinována zdejší silou moře. Obrovská divoká vlna se roztříští o skálu, aby se vzápětí rozpustila v nekonečné modři. Je to jako v našich životech. Někdy tak moc bojujeme za něco, co je předem prohrané, abychom se s tím vzápětí museli smířit, přijmout to a jít klidně dál.

Moře je jako lidská touha, bořit, vyhrát, drát se, narazit, rozpustit se v tom všem a s klidem odejít. V moři je vše. Veškerý lidský život. Jeho naděje, tužby, výhry i prohry. Smíření.

Co na tom, že mi je ukrutná zima, moje dutiny volají SOS, kluci mi zmizeli někde v dáli, mám být v tuto chvíli přesně na tomto místě. Láska = moře, jakmile se Vám jednou vytvoří toto rovná se, máte to na celý život. Jsem šťastná, že náš syn už toto rovná se má v sobě.

Po útesech, schodech a křivolakých cestičkách dorazíme na pláž Li Cossi. Jindy přeplněná pláž skýtá v tomto větrném počasí jen desítku odvážlivců. Z jedné strany máte moře kryté žulovými skálami, z druhé pak stejnojmennou říčku.

Hladina moře se zde svažuje velmi pozvolna a malý stánek s občerstvením je příslibem horké kávy. Na koupání to dnes není, ale velmi brzy zaplní celou pláž výskání a smích našeho syna, který vbíhá do moře, aby se za hlasitého jásotu nechal honit řítící se vlnou zpět na břeh. Tento den se pak už nese jen v duchu červených vlajek, no swimming.

Alghero – španělský nádech

Alghero, jedno z nejkrásnějších měst na Sardinii, bývá přezdíváno jako malá Barcelona. Ta je odsud vzdálena vzdušnou čarou jen něco málo přes 500 km, a tak není divu, že po dobytí města Aragonci v roce 1354 právě sem přesídlily celé kolonie Katalánců. 

Katalánština je stále druhým oficiálním jazykem města a názvy ulic jsou zde dokonce psány dvojjazyčně. Překrásná poloha Alghera na skalnatém výběžku je umocněna jeho dobře zachovalým středověkým opevněním s věžemi a půvabnými historickými uličkami.

Nelze přehlédnout kulatou baštu Bastione della Maddalena, které se tu říká Garibaldiho věž (Garibaldi právě odsud na moře vyvezl obyvatelé ohrožené cholerou, a tak je zachránil).

Nejvyšší z algherských věží je Torre Sulis s průměrem 23 metrů, nacházející se nedaleko rušného náměstí Piazza Sulis. Své jméno získala podle revolucionáře Vincenza Sulise z Cagliari, který zde byl vězněn 22 let od roku 1799.

My jsme si cestu do Alghera zpříjemnili na již pro nás známé pláži Marina di Sorso. V Algheru jsme zaparkovali na parkovišti hned u přístavu, ve Via Giuseppe Garibaldi. Hledejte velké vyhlídkové kolo, to Vás navede.

Je z něj krásný výhled na celé město. Krátkou procházkou po kolonádě kolem přístavu minete mnoho rozličných stánků a dorazíte až na stanoviště malého výletního vláčku a koňských povozů. My si vybrali vláček (každých 30minut, 5/3€, 9-22), a tak jsme si hlavní atrakce města prohlédli nejdříve tímto způsobem.

Pokud máte malé dítě, je to určitě velké plus, protože pak už víte, kam se vydat na podrobné prozkoumávání.

My zvolili prohlídku katedrály Santa Maria a procházku po hradbách kolem hlavních algherských věží. Nechyběla ani výborná zmrzlina. Pokud chcete najít opravdu tu nejlepší, vydejte se do ulice Bastioni Marco Polo 5 do Gelaterie I Bastioni.

Za prohlídku by určitě stál i kostel San Michele, ale za nás byl zrovna zavřený. Užili jsme si alespoň výhled z velkého kola na jeho kupoli z majolikových kachlí. Našemu synovi se nejvíce líbila procházka po hradbách a trochu tuším, že to nebylo tím krásným výhledem na třpytící se moře, ale asi desítkou děl zde vystavených. Samozřejmě jsme museli na každém z nich udělat fotku. Z hradeb je také velmi dobře viditelný skalnatý mys Capo Caccia, cíl naší další zastávky.


Cestou z Alghera na Capo Caccia se můžete ještě zastavit na menší a moc pěkné pláží Lazzaretto. Po cestě minete maják Porto Conte Lighthouse s muzeem Antoina de Saint- Exupéryho. Autor Malého prince v této oblasti strávil poslední měsíce svého života a napsal zde převážnou část své knihy Citadela. A není se čemu divit. Zdejší krajina je opravdu velmi iluzionistická a inspirativní. Odsud je to na mys opravdu už jen kousek.

Po dni nabytém zážitky je zdejší západ slunce už opravdu tou pověstnou třešinkou na dortu. Pokud sem dorazíte přes den, můžete navštívit Neptunovu jeskyni. Z Alghera sem jezdí i loď.

Castelsardo

Castelsardo je dalším historickým městečkem do sbírky. Impozantně se vypíná na skále ve výšce 114 metrů nad mořem. Jeho historické centrum je obehnané hradbami skýtající krásný výhled na místní kamenné domky, přístav i moře. A když budete mít dobré počasí, uvidíte i břehy Korsiky a ostrůvek Asinara. A na vrcholu toho všeho stojí středověký hrad Castello dei Doria. Hrad byl postaven v 12. století a sloužil jako obranná pevnost pro rodinu Doria, která měla významnou politickou moc v regionu. Během své existence hrál Doria důležitou roli v bojích o kontrolu nad Sardinii mezi různými mocenskými skupinami.

Jednou z hlavních charakteristik města je dlouhá tradice košíkářství, kde ty nejvzácnější kousky naleznete v útrobách hradu, ale s pletením košíků se zde budete potkávat doslova na každém kroku. Na ulici před svými domy sedí stařičké babičky a pletou košíky.

Sardinie je jedna z evropských zemí, kde se lidé dožívají nejvyššího věku. Jistě s tím bude souviset čistota zdejšího prostředí, mořská strava, ale především jejich styl života, kdy se neustále za něčím nehoní a žijí přítomným okamžikem. Nechť nám jsou alespoň v něčem inspirací!

Zaparkovat se dá poměrně lehce, za supermarketem Conad je mnoho parkovišť. A pak budete stoupat vzhůru k hradu, proplétat se malými uličkami a zdolávat nespočet schodů. Určitě se běžte podívat i přímo do hradu. My to hravě zvládli i s naším čtyřletákem, který hrady miluje.

Nejdříve jsme se prošli po hradbách a pak zamířili na nevelkou expozici starodávných rybářských pastí, člunů, košíků a jiných výrobků z trpasličí palmy. Na hradě potkáte i rytíře v brnění a děti s ním můžete vyfotit. Příkrými středověkými uličkami pak
sejděte z hradu až ke kostelu Santa Maria delle Grazuie s největším křížem na ostrově. Kříži se říká Černý Kristus a pochází ze 13. století. Pokračujte ke katedrále San Antonio Abate a cestou se kochejte pohledy na hladinu moře, která je tu doslova všeobklopující.

Poblíž katedrály ještě v postranní uličce zavítejte do malého kostelíku, který fungoval jako kostnice. Nejbližší pláže jsou Marina di Castelsardo, menší písečná pláž ležící přímo pod hradbami, anebo kousek popojeďte, jako jsme to udělali my, na pláž Lu Bagnu. Je zde řada malých jezírek přímo u břehu moře, které zde vznikly díky kamenným ostrůvkům. Náš syn si zde vzal kyblík a vystavěl celou řadu nuraghů. Moře se zde svažuje pomalu a voda je opět křišťálově čistá.

Santa Tereza Gallura

Cestou z Nulvi do San Teodora se stavujeme ve vyloženě turistické oblasti, což i teď na sklonku září je doprovázeno zvýšením množství aut a lidí. Zde je jich na nás až moc. Cesta z Castelsarda nám sem trvala asi hodinu. Zhruba v polovině cesty se svět kolem nás promění.
Vzduch voní jinak, letněji a krajina se najednou zazelená. V Santa Tereze se naproti sobě, doslova jen přes silnici, nacházejí dvě pláže, Rena di Ponente a Rena di Levante, které spojují západním směrem orientovaný mys Capo Testa, nejsevernější výběžek ostrova.

Jedná se o velmi úzký výběžek, pláže jsou v podstatě odděleny jen silnicí. Jelikož zde v době našeho příjezdu, v brzkém odpoledni, parkují auta i nacpaná v keři, volíme raději placené parkoviště. K němu je blíže pláž Ponente, ta se nám ale z důvodu velkého množství řas naplavených hned u břehu příliš nelíbí, a tak asi osmiminutovou procházkou přicházíme k pláži Levante. Nechcete-li se prodírat mezi jedoucími auty, můžete to vzít malým lesíkem, z kterého když vyjdete, zjistíte, že jste na skále nad pláží. Na pláž je nutné slanit po provaze.


Pokud se na to necítíte, vezměte to raději oklikou po silnici. My jsme se už nevraceli, ale pohled dolů na syna visícího na provaze, jsem ještě chvíli rozdýchávala. Naštěstí nám přispěchal na pomoc nějaký pán a synovi alespoň podal ruku. Pláž je písečná, dno se svažuje pozvolna a voda? Připadala jsem si jako v akváriu. Zde s Vámi bude plavat nespočet rybiček,to byl opravdu zážitek. Strávíme tu přes čtyři hodiny, což je pro nás na pláži výkon.

San Teodoro

Toto město jsme si vybrali pro druhou část našeho pobytu na ostrově z důvodu blízkosti velkého množství pláží. Mohu doporučit i pokud nebudete mít auto, protože tu do konce září jezdí beach bus. San Teodoro je malé město, kde je všechno blízko. Má pěknou
historickou část s kostelem a náměstíčkem, kde potkáte řadu místních umělců a bezpočet restaurací, kaváren a pizzerií. V místě je několik supermarketů i obchodů s typickými sardskými produkty, lékárna, banka a v hlavní sezóně diskotéka. Pěšky si projdete celé město a dojdete pohodlně i na pláž. S autem budete mít ostrovní plážový svět doslova u nohou.

V okruhu 37 km budete mít hned 14! pláží, mezi kterými najdete ty nejkrásnější. Některé pláže mají písek bílý, jiné růžový, ale všechny mají společný pozvolný vstup do křišťálově čisté vody a mělké moře. La Cinta, Cala d´Ambra a Isuledda jsou pláže snadno dostupné z centra města.

K pláži Cala d´Ambra se z centrálního náměstí dostanete jednou dlouhou širokou silnicí. Cestou se zastavte ve vynikající Gelateria Artigianale, kde ochutnejte zmrzlinu v briošce. Zaručuji Vám, že Vám tato porce stačí v horkých dnech i k obědu. Poblíž města se nachází laguna Stagni di San Teodoro plná plameňáků a věřte, že se Vám z jejich pozorování bude tajit dech.

Posada

Posada je město se třemi tisíci obyvateli, oceněné oranžovou vlajkou klubu Touring a zařazené do klubu nejkrásnějších vesnic v Itálii.

Dominantou města je hrad Fava z 13. století. Abyste si hrad prohlédli, musíte zdolat opravdu velký kopec. Ale se zlepšujícími se výhledy, s kočkami na každém rohu a mezi tradičními sardinskými domky, to jde samo.

Je to doslova kamenný labyrint spletitých uliček středověkého rázu. Na každém rohu budete narážet na další a další strmá schodiště, kamenné oblouky a neočekávaná náměstíčka. Přímo do hradu se platí vstupné. Uvnitř hradního komplexu se dá vylézt na jedinou dochovanou věž. Až na vrchol pak vede velmi úzký a příkrý žebřík.

Výhled ze shora stojí za to.

Zdejší krajina mi hned evokovala svou zelenou barvou a čistotou Skotsko. Široko daleko se totiž rozprostírají zelené pláně. Cestou zpět míjíme starý kostel a středověký palác v rekonstrukci. Když sejdeme na parkoviště, dáváme si pauzu v místním kiosku, u kterého je i menší dětské hřiště.

Odsud jedeme k blízkému jezeru Stagno Longu di Posada a já poprvé v životě vidím ve volné přírodě plameňáky. Je jich tu celé hejno. Nad nimi svítí měsíc a za zády nám zapadá slunce. Nebýt otravných komárů, kteří dnes evidentně ještě nevečeřeli, asi bychom se ve vší té romantice utopili. Pozdravíme opodál stojícího býka a ujíždíme směr San Teodoro.

Lu Impostu, Cala Brandinchi

Na pláž Lu Impostu a Cala Brandinchi je nutné vytvořit si rezervace. Ty je možné vytvářet nejdříve po 18. hodině na pozítří. Stejně jako na pláži La Pelosa obdržíte QR kód, kterým se u vstupu prokážete. Dostanete na ruku pásku a ta Vám umožní pláž opouštět a následně se na ni vracet.

Lu Impostu je možno navštívit bez rezervace od 16. září a Cala Brandinchi pak od začátku října.

Obě pláže ztělesňují plážovou dokonalost.

Tak čisté moře a jemňoučký písek jinde nenajdete. Dno moře se svažuje velmi, opravdu velmi pomalu a když se rozhlédnete kolem sebe, připadáte si jako v opravdovém ráji. Příroda tu hraje prim. Cala Brandinchi se přezdívá malé Tahiti či evropský Karibik a právě tady pochopíte, že už nikdy se nebudete na plážích cítit jako dříve. Tato totiž nasadí asi nevyšší laťku.

Obě pláže jsou obklopeny jalovci, rákosinami, mořskými liliemi a aromatickými rostlinami. Za Cala Brandinchi se objevuje zeleň dokonale upravených zahrad a borový les, kde najdete stín, občerstvení a dostatek parkovacích míst. Cala Impostu je pak ještě doplněna písečnými dunami.


Obě pláže jsou odděleny malým výběžkem Capo Capicciolu a spojeny stezkou ponořenou do středomořských křovin. Za plážemi a borovým lesem září rybník Brandinchi, domov volavek, pisil čáponohých a růžových plameňáků, ideální pro pozorovatele ptactva.

Obě pláže mají placená parkoviště. Pokud směřujete na pláž Lu Impostu, můžete zaparkovat brzy po projetí závorami, ale pokud na Cala Brandinchi, pojedete ještě několik minut po prašné cestě. Sledujte šipky a opravdu dojeďte až na konec cesty.

Cala Salinedda

Tato pláž není příliš velká, lehátka a slunečníky zde nenaleznete, jen na jedné malé části příslušící k místnímu hotelu. Dno moře se svažuje rychle.

Důvod, proč byste tuto pláž neměli vynechat, je okolní příroda. Cestou k pláží budete míjet malé solné jezírko, kde můžete spatřit místní ptactvo. Je odsud krásný výhled na ostrov Isola Ruia a Puntaldia. Je to takový opuštěný kousek přírody uprostřed hojně navštěvované oblasti, takže když budete chtít mít chvilku klid od lidí, zamiřte sem. Myslím, že budete příjemně překvapeni jako my. A je to také jedna z mála pláží v této oblasti, která má neplacené parkoviště.

Capo Coda Cavallo

Pláž Capo Coda Cavallo je další z pláží, na kterou nezapomenete. Opět se zde setkáte s křišťálově čistou vodou, pomalu se svažujícím dnem moře a také s výhledem na ostrovy Proratora, Molara a Tavolara. Na pláži najdete své soukromí i oblast s lehátky a slunečníky.


Občerstvení je zde též. Pláž je umístěná mezi horami a má krásný jemný písek. My jsme tu potkali i divoké prase. Živilo se odhozenými odpadky v keřích hned za pláží. Bylo nás i pozdravit na pláži, ale nepůsobilo nijak nebezpečně.

Calo Gonone

Calo Gonone je přístav, vzdálený asi hodinku a čtvrt od San Teodora, odkud se můžete vydat na několik výletů lodí. My zvažovali výlet na pláž Cala Luna nebo Cala Mariolu.

Zvolili jsme nakonec. Údajně nejkrásnější pláž Sardinie „představující pozemský ráj“. Lístky na loď jsme si předem rezervovali přes Get Your Guide. Během cesty můžete navštívit i jeskyni Grotta del Blue Marino.

Po příjezdu do přístavu v Cala Gonone si jen najdete příslušný stánek a na svou rezervaci dostanete papírový lístek na loď. Cesta na pláž byla pohodová. Pláž je charakteristická rozsáhlými jeskyněmi, kde sídlí netopýři. Dno moře se svažuje poměrně rychle a jsou zde časté vlny od přijíždějících a odjíždějících lodí. To, spolu s neforemným pískem, ze kterého se nedalo nic moc postavit, způsobilo, že náš čtyřleťák příliš spokojený nebyl. Příště bych volila Cala Mariolu, která mi byla i více doporučována místními Čechy.

Vyhlídková silnice z Dorgali horami

Při našem odjezdu ze severu Sardinie zpátky na jih kvůli blížícímu se odletu domů jsme zvolili mnohem náročnější a také delší cestu přes hory. A to byl opravdový zážitek. Zatímco řidič trochu nadával, že ho od neustálého kroucení volantem už opravdu bolí ruce, my ostatní jsme byli naprosto uneseni majestátními horami a údolími.

Jedná se o 60 km úsek silnice SS125, která se vine z Dorgali do Santa Maria Navarrese. Je velmi klikatá, místy až hrozivě, ale nikde jsme neměli pocit nebezpečí. Silnice, která je opravdu ve výborném stavu, překračuje hory, napravo se nad lesy tyčí hrbolaté vápencové vrchy Supramonte a pod nimi rokle rozrývající široké údolí, nalevo se hory příkře svažují k zářivě modrému moři.

Pokud chcete zvolit samotnou cestu jako cíl, a ne se jen přemístit z bodu A do bodu B, tady budete nadšení. Po cestě také narazíte na jedno ze vstupních míst do soutěsky Gola Su Gorropu, kam se chci jednou určitě podívat, ale vzhledem k popisované náročnosti trasy počkáme, až bude syn starší.

Arbatax

Další naše zastávka na cestě ze severu na jih byl právě Arbatax, konkrétně jeho Rocce Rosse, neboli červené skály.

Přímo z moře zde vystupují vysoké skalní útvary, které příroda nádherně vytvarovala až téměř do pohádkových tvarů. Všude kolem jsou rozestavěny malé i velké věžičky z kamení a vy si můžete jednu přidat. Odsud je to pak už jen kousek na pláž, která pro nás byla rozlučková, Spiaggia di Basaùra.

Je to jedna ze zdejších pláží, které jsou označovány jako dog beach, neboli míst, kde si můžete zaplavat společně se svým čtyřnohým přítelem. Potkali jsme tady smečku malých roztomilých psíků. Pobíhali si jen tak bezstarostně po pláži a vítali každého nově příchozího návštěvníka. Snad doufali, že jim něco dáme k snědku, nebo se s nimi jen pomazlíme. My jsme ale náš teď už velmi skromný čas strávili celý v moři a snažili se co nejvíce nabažit mořských vln, aby nám to zase nějaký čas vydrželo.

Lékárna

Ještě vloni vážila moje lékárnička na cestu k moři neuvěřitelných sedm kilo. Letos jsem to stáhla na pět, ale opět jsem se i zde ujistila, že se není čeho bát. Nakonec jsme totiž potřebovali něco, co jsem s sebou neměla, ale nebyl zde žádný problém to sehnat. Před lékárnou měli dokonce automat s nejčastěji používanými léky. Takže se nebojte přenechat místo ve vašich zavazadlech něčemu jinému než jsou nepotřebné léky. Nezapomeňte ale na dobré cestovní pojištění, nevystrčila bych bez něj paty za hranice ČR.

Řízení

Čekali jsme podobný styl řízení jako na Sicílii, tedy přednost má ten, kdo je rychlejší, na pravidla se zase tak nehraje a hlavně musíme všichni pořád hodně troubit. Ale byli jsme mile překvapeni! Místní řidiči, samozřejmě až na výjimky, jsou vesměs velmi slušní a disciplinovaní.

Provoz bývá hustý jen ve větších městech, jinak se Vám může stát, že budete široko daleko jediní na silnici. Největší nebezpečí pak může představovat nanejvýš stádo ovcí, krávy, líně se ploužící pes či ještěrka. Ty všechny jsme na silnicích potkali. K těm
nejkrásnějším přírodním scenériím vedou malebné malé silničky, kde se Vaše rychlost často sníží na úplné minimum, abyste se mohli kochat krajinou a kde silnice spíše připomíná polní cestu. Na nezpevněné a nerovné cesty se radši předem psychicky připravte. Je jich tu dost.

Benzínové pumpy jsou rozmístěné po celém ostrově a na odlehlejších místech fungují jako malé samoobsluhy, kde narazíte na samoobslužný automat fungující na kartu i hotovost, a dokonce umí i anglicky. Na větších pumpách máte možnost se nechat obsloužit, ale připlatíte si, asi dvacet centů na litr.

Místní

Na Sardinii jsme díky stylu našeho cestování přicházeli do styku s místními obyvateli celkem často. Vzhledem k tomu, že jsme měli českou SPZ, byli jsme tak lehce identifikovatelní jako cizinci. Přesto jsme nezažili žádná negativní hodnocení, a to dokonce
ani v těch nejodlehlejších horských městečkách, kde na nás spíše koukali jako na atrakci.

Dokonce bych mohla říci, že se vždycky místní snažili nám pomoc nebo poradit, když jsme se tvářili dezorientovaně. Skvělý byl v tomto náš syn, který již hovoří anglicky a nedělalo mu problém s ostatními komunikovat. Velmi vtipnou historku jsme zažili u jednoho vesnického kostela, kde se ho pán ptal: Are you my friend? a náš syn zcela bezprostředně odpověděl: No, you are stranger!

V Nulvi jsme rádi zapřádali debaty s naším panem domácím, který nám denně opečovával bazén. Jmenoval se Baldassare. Třináct let dělal záchranáře na Costa Smeralda. K cestování po ostrově doporučuje právě září, protože v létě je Sardinie neuvěřitelně přecpaná turisty.

Září je také měsícem, kdy jednou nohou stojíte ještě v létě a druhou už máte nakročenu k zimě. Což jsme zažili na vlastní kůži. Obzvláště v horách klesá teplota ke 20 stupňům, vítr se zesiluje a prší. Zajímavé je jeho vyprávění o rozdílnosti ostrova, který se podélně dělí na dvě půlky, protože každá z nich leží na jiné tektonické desce. Toproto bylo v oblasti kolem Castelsarda naprosto jinak než pak v San Teodoru. Nakonec nám pomohl naložit všechna naše zavazadla a hluboce si oddechl.

Byli jsme jeho poslední hosté letošní sezóny.

Pár slov na závěr

Co říci na závěr? Je krásné plnit si své sny. Zážitky z cest nám zůstávají celý život. Nikdo nám je nevezme, nevyhoří ani nezkrachují. Občas se mě lidé ptají, proč si radši nezrekonstruujeme starý byt nebo proč radši nešetříme. Cestování je láska, pro mě vzduch, který dýchám a díky kterému je naše rodina spolu.

Na cestách nás občas zastihují těžké situace, které nám všem dávají prostor růst. V pohodlí domova se zkrátka člověk spoustu věcí
nenaučí.

Sardinie je nádherný ostrov. Ať pojedete kamkoliv, všude na Vás toho hodně čeká k objevování. Nespěchejte na sebe a dopřejte si dostatek času k jejímu poznávání. Na co Vám jinde může stačit pár hodin, tady budete chtít dělat celý den. Pokud mohu radit, vyhněte se měsícům letních prázdnin. Sardinie by tím ztratila část své panenské krásy. Nebojte se jet na vlastní pěst. Ta svoboda za to stojí. Najděte si své vlastní ubytování a staňte se na chvíli pravými obyvateli tohoto ostrova. Půjčte si auto a prozkoumejte místa, kam Vás žádný autobus nedoveze.

Navíc, pokud se na nějaké pláži nebudete cítit jako v ráji, stačí přejet hned na tu za rohem. Nebojte se toho. Zkusíte to jednou a už nebudete chtít jinak.

A na závěr malá rada, až se budete s ostrovem loučit a nebude se Vám chtít domů. Nikdy neodjíždějte ze svých cest bez dalších letenek, dalších plánů, snů.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Scroll to top