Lákají vás dálky, ale bojíte se, jestli byste to s dětmi zvládli? Maminka Eva vám může dodat kuráž, protože se vydala s manželem a maličkou dcerkou na roadtrip do Gruzie a Arménie a sepsala k nám na blog svou cestu na Kavkaz s miminkem.
Jen předem varuji, že po přečtení článku a prohlížení fotek začnete určitě hledat levné letenky a balit kufry.
Když jsme se po kratší plážové dovolené na Kypru rozhodli absolvovat s osmiměsíční dcerkou road trip po Gruzii, většina našich známých se podivovala – znají nás ale ze života před dětmi a vědí, že jsme v cestování trochu „střelci“.
Když jsme ale k plánu po pár dnech přidali Arménii, kde právě probíhal konflikt v Náhorním Karabachu, i naši nejbližší kamarádi si ťukali na čelo. Popíšu vám, jak jsme s miminkem NEjeli nikam blízko válečné zóny a užili si pro děti velmi přátelskou kulturu, ale zároveň kromě nádherné přírody a památek viděli událostí hlavních večerních zpráv v přímém přenosu.
Naše 1700 kilometrů a 2 týdny trvající rodinné dobrodružství začalo v půlce září 2022. Přistáli jsme na letišti v Kutaisi a první kulturní šok nás čekal už cestou půjčeným autem z letiště, když jsme na neosvětlené hlavní silnici do centra téměř narazili do stáda krav, které se po ní ležérně špacírovalo.
Na hospodářská zvířata naprosto všude mimo ohrady jsme si rychle zvykli a dělali nám radost po zbytek cesty – krávy, ovce, kozy, prasátka, domácí i divoké koně bavili dcerku i nás. Kam se hrabou pražské zoo koutky!
Kutaisi je třetí největší město Gruzie a kdysi bývávalo centrem bohatého království Colchis, co připomíná i hlavní městská fontána. Jinak je to ale moderní město se spoustou hipsterských kaváren a restaurací. Poprvé jsme tady ochutnali fantastické kuře škmeruli a díky dceři ztratili chytré hodinky (táta jí je půjčil a ona je v nestřežené chvilce vyhodila z kočárku v restauraci).
Ráda říkám, že cestování boří předsudky – rozhodně bych nevěřila, že poměrně hodnotné hodinky nám poctivý nálezce na Kavkazu po dvou týdnech vrátí, když budeme z Kutaisi zase odlétat, a ještě se bude omlouvat, že nás nemohl vypátrat dřív.
Kutaisi jsme využili jako základnu k objevování okolí. Za návštěvu rozhodně stojí kaňon Martvili, ale nás víc zaujalo město Tskaltubo, kde jsme si zahráli na urbexery (URBan EXploration) a prozkoumali 30 let opuštěné sanatorium Iveria.
V 60. letech, kdy bylo dostavěno, bylo chloubou Sovietů, ale po rozpadu SSSR bohužel zcela zchátralo. Potkali jsme v něm dvě turistky s průvodcem, kterému jsme trochu zkazili prohlídku s nádechem zakázaného nebezpečí, když nás jeho klientky viděli poskakovat mezi popadanými cihlami s miminem.
V Iverii je určitě nutné koukat, kam člověk šlape, ale budova je pořád v dobrém stavu a skutečně nehrozí, že by měla spadnout. Přesto tento zážitek doporučujeme pouze na vlastní nebezpečí.
Cestou dál na východ jsme kromě venkova, jehož krásu hyzdily jen všudypřítomné nadzemní plynovody, navštívili i město Chiatura. Kdysi bylo jako jedno z největších nalezišť manganu považováno za dělnický ráj protkaný efektivní síti lanovek, které dnes budí hrůzu.
V roce 2020 však město nechalo postavit čtyři nové lanové dráhy. Jednou moderní lanovkou jsme se provezly a ty výhledy rozhodně stály za to!
Naší další zastávkou na přespání se stalo město Gori. Cestou do něj nás šokovala náhlá změna přírody – z hustých zelených lesů do nádherné polopouštní přírody to trvalo asi 45 minut. Gori je osudem zkoušené město – kdysi důležitý uzel na Hedvábné stezce byl v roce 1920 těžce poničen zemětřesením a v roce 2008 zbombardován v rusko-gruzínské válce.
Z krásné původní architektury zůstalo zachovalých jen pár budov, a tak je dnes Gori navštěvováno turisty hlavně jako rodiště Stalina.
Mladší ročníky určitě překvapí, že z magnetek a plakátů se zubící fešák je ve skutečnosti jeden z nejhorších masových vrahů 20. století. Jeho podobizny nám naštěstí nikdo necpal, ale zato jsme dostali od pouliční prodavačky suvenýrů zdarma gruzínskou vlaječku pro dcerku, jen pro to, že se na paní usmála.
Celkově je Gruzie ohromně přátelská k dětem – moderní vnitřní herničky jako v Praze tam na většině míst nenajdete, ale zato domácí lidi děti zbožňují a udělají všechno pro jejich radost a pohodlí.
Z Gori jsme vyrazili do Uplistsikhe – jednoho ze tří nejvýznamnějších jeskynních měst Gruzie. Bylo jako jediné obydlené už od 1. století n.l. běžnými lidmi (ne mnichy) a sloužilo taky jako významná zastávka na Hedvábné stezce.
Nevynechali jsme taky gruzínské svaté město Mtskheta, které bylo založeno před 4000 lety, v 1. století n.l. jako jedno z prvních přijalo křesťanství a do 6. století bylo i hlavním městem Gruzie. Kvůli lepší poloze ho pak nahradilo Tbilisi a Mtskheta se postupně měnila na město pouze náboženského významu. Dnes je to bohužel asi nejturističtější místo v Gruzii.
Zato Tbilisi, to žije. Hezká moderní čtvrt, sice spojena s korupčními skandály, ale na úrovni leckterého západoevropského města, hezky kontrastuje s historickým centrem plným chrámů mnoha náboženství včetně zoroastrianismu, starověkých lázní, ale i hipsterských kaváren posetých v této době ukrajinskými vlajkami.
Po téměř týdnu nízkonákladových pokojů jsme se rozhodli trochu rozšoupnout a strávit jednu noc na panství Tsinandali ve vinařské oblasti Kakheti. Byl to nádherný zážitek – od ochutnávky vína, přes piknik strávený v parku vedle historického domu, kde v 19. století šlechtic Alexander Chavchavadze zlahvoval první lahev gruzínského vína, až po pozorování bouře z hotelového bazénu.
Ke gruzínskému vínu se ještě vrátím, ale chci zase vyzdvihnout vstřícnost domácích k rodinám s dětma. Someliér neměl vůbec problém s kojící matkou olizující degustační skleničky, aby mohla alespoň trochu ochutnat, i když ochutnávku měl zaplacenou jenom manžel, a naše batolící se děťátko zaměstnanci zbožňovali, i když jim osahávalo luxusně naleštěný nábytek, skla a dělalo binec na snídani.
Z vinic jsme se vybrali do hor, konkrétně těch nejlépe dostupných – okolí Mount Kazbegi. 5054 metrů vysoká hora odděluje Východní a Střední Kavkaz, a celé pohoří tvoří geografickou hranici mezi Evropou a Asií.
Do vesnice Sno, kde jsme byli ubytováni, jsme se sice dostali po asfaltce (co je u gruzínských hor neobvyklé), ale dál do vesničky Juta za nádhernými výhledy a volně se pasoucími koni to už šlo jen s pohonem na všechny čtyři po úzké štěrkové cestě.
Byl to ale jeden z nejkrásnějších zážitků naší dovolené.
V oblasti Kazbegi se nachází i typický kostelík z pohledů, Kostel Nejsvětější Trojice (Gergeti). Nedávno k němu sice byla vybudována moderní silnice, ale o pár let se se sesuvem půdy zřítila. Na cestu ke kostelíku jsme si tedy museli pronajmout poctivý socialistický tereňák s řidičem.
Tohle byla asi jediná část dovolené, kterou bychom si podruhé s malým miminkem nezopakovali – cesta byla sice krátká, ale několikrát jsme zatli zuby, když to vypadalo, že se stařičká Mitsubishi Delica každou chvíli zřítí z kopce.
V rámci zaplaceného výletu jsme požádali řidiče, aby nás zavezl i k ruské hranici, kde jsme mohli na vlastní oči vidět velké skupiny uprchlíků z Ruska – muže mladé i staré, často jen na kole s igelitkou, utíkající před mobilizací, která právě probíhala. Auta EUMM (Monitorovací mise Evropské unie) umocňovala tyto nepříjemné momenty. Opačným směrem, do Ruska, mířili víceméně jenom arménské kamiony.
Jak jsem psala výše, do Arménie jsme se rozhodli jet spontánně. Podle oficiálních zdrojů bylo mimo oblast Náhorního Karabachu bezpečně, co se nám i potvrdilo – jediné připomínky války, které jsme viděli, byli ruské vojenská vozidla projíždějící krajinou a opět vozidla pozorovatelů EUMM.
Zato Arménie nás překvapila svojí nádhernou přírodou a výjimečnou kuchyní. Máme v jídle rádi exotiku a Arménie se velmi rychle dostala na první příčku nejlepších národních kuchyní, které jsme měli možnost ochutnat, spolu s indickou.
Hned za hranicí jsme se ubytovali u babičky Marie a její ještě starší maminky. Jestli budete někdy na výletě po arménských klášterech v okolí Haghpatu, rozhodně Guest House Mary doporučuji – prostředí je sice jako u prababičky, včetně stoletých koberců a pachu zatuchliny, ale lepší jídlo jsme snad v životě nejedli. Blízkost hned tří významných arménských klášterů je už jen zanedbatelný bonus.
Naší další zastávkou bylo jezero Sevan – významné naleziště vzácných minerálů, které se kromě krásného kláštera Sevanavank hrdí i vlastním poddruhem jezerního pstruha, kterého jsme měli možnost ochutnat a prožít další gastronomický orgasmus.
Odsud bylo už jen na skok do vtipy proslulého Jerevanu, kde se ukázal obrovský kontrast mezi chudým venkovem a bohatým hlavním městem a opět jsme viděli moderní metropoli na evropské úrovni. Místo všudypřítomných žigulíků najednou po městě jezdili moderní auta včetně Priusů, kterých bylo plné zejména Tbilisi, ale i Jerevan mu slušně sekundoval.
V Jerevanu jsme se dlouho nezdrželi a přesunuli jsme se na místo z našeho bucket listu – klášter Khor Virap s úžasnými výhledy na vrcholky Malého a Velkého Araratu. Spící sopku Ararat považují Arméni za svatou jako místo spočinutí Noemovy archy. Nachází se ale na území moderního Turecka a v její těsné blízkosti se potkávají hranice Turecka, Arménie, Iránu a ázerbajdžánské exklávy Nachičevan.
Další noc jsme se rozhodli opět strávit ve vinařské oblasti. V arménském regionu Areni se kromě světoznámých vinic nachází i klášter Noravank, ale hlavně jeskyně Areni-1, kde bylo nalezeno několik celosvětově nejstarších věcí – nejstarší výrobna vína (~4100 př.n.l.), nejstarší bota (~3500 př.n.l.) a nejstarší zachovalý lidský mozek (4500-3500 př.n.l.). A přímo tohle významné naleziště je možné navštívit, bez davů turistů, a nasávat historii.
Dál na východ od Areni jsme si kvůli vojenskému konfliktu netroufli, a tak jsme se vydali na cestu zpět do Gruzie.
S mezizastávkou v Gyumri jsme dojeli do jihozápadní Gruzie, kde jsme obdivovali pevnost ve městě Akhaltsikhe, kterou možná znáte z reklam na gruzínský národní balet Sukhišvili a zastavili se i v gruzínských Karlovych Varech, městě Borjomi.
Naše nádherné dva týdny jsme ale zakončili opět vínem v oblasti Imereti obklopující Kutaisi, kde jsme se ubytovali v Baia’s Winery, malém rodinném vinařství, jehož mladá zakladatelka byla i v seznamu 30 Under 30 Forbesu. Baia, spolu s její mladší sestrou, bratrem a rodiči, vyrábějí úžasné autentické gruzínské víno tradičním způsobem v nádobě kvevri, která se podle archeologických nálezů na území Gruzie používá už 8000 let a dělá tedy z Gruzie nejstarší zdokumentovanou vinařskou krajinu.
Víno se v těchto nádobách i skladovalo, a proto neměli Gruzinci potřebu ho lahvovat až do 19. století. Tradičně se gruzínské víno dělá i se slupkama a je oproti evropskému velmi husté a syté – nám chutnalo natolik, že jsme si zaplatili za překročení váhy zavazadel a dovezli domů asi 8 lahví, i když teď téměř nepijeme.
I když síla našeho zážitku byla určitě opět umocněna úžasným jídlem Bainy maminky a pohostinností její sestry Gwantsi, které s námi strávily čas i když byl právě čas vinobraní a měly plné ruce práce.
