V jedné skupině na facebooku jsem narazila na příspěvek od Mari, ve kterém sdílela jejich „punkovou“ cestu s batoletem do Thajska. Její styl, nadšení mě nadchlo a domluvily jsme se, že nám se sepíše pár slov o jejich cestě.
Pokud nejste bábovky, přečtěte si tohle autentické vyprávění. A pokud vážně nejste bábovky a tohle čtení vás inspiruje, kupte letenky a vyrazte s dětmi do Thajska užít si pohodu!
Dobrý den, ahoj. Paní Sylva mě oslovila jestli bych nechtěla něco napsat o naší výpravě za dobrodružstvím. A tak jsem si řekla ,, proč by ne.” Třeba by se to mohlo někomu líbit.
Tak jsme si k Vánocům koupili letenky a v lednu nás čekala dlouhá, hodně dlouhá cesta se synem 1,5let.
Naše cesta byla trochu jiná než by se zdálo.
Začalo to při balení věcí. Kdy jsem měla měla nachystané kupičky věcí pro syna a sebe.
Klasicky, trička, kraťasy, a vše co malé dítě potřebuje. Přišel tatínek a začal dělat škrty. Protože naše zavazadla tvořila kitová výbava (draci, trapézy, prkno, pumpa, oblečení do vody, a abychom se vešli do limitu.
Jsme si mohli každý vzít pouze tři trička, dvoje kraťasy, mikinu do letadla. Legíny a plavky. Toť vše na měsíční cestu. Do příručku jedny vlhčené ubrousky a pár plen na cestu. A k snědku pár ovocných kapsiček pro případ nouze a vodu. A dvě prťavé hračky.
Když jsem si pročítala cestovatelský rady a tipy co všechno jenom do letadla pro dítě a natož na tak dlouhou cestu, tak jsem se hrozila. My to všechno zvládli s úplným minimem. První let trval 3 hodiny poté čekačka a druhý let 10 hodin.
S kočárkem nás všude pouštěli přednostně ten jsme měli s sebou až do letadla. Let proběhl až k překvapení dobře, žádný brek, naprostá pohoda. Musím uznat, že Honzík je hodně celkově přizpůsobivé a opravdu pohodové dítě plné elánu. Žádný dudlík a pro sichr lízátko, které vůbec nebylo potřeba mu dát. Žádná sluchátka, nic.
Syn neměl svoji letenku, tudíž jsem ho měla celou dobu na sobě v nosítku. Nebo na klíně.
Jídlo jsme jedli společně v letadle to už bylo trochu horší. Málo prostoru, Honza na klíně co chce jist sám a nenechá se krmit, protože už je velký kluk přece, kelímky s pitím. Nic se nevylilo jen pár drobků pod sedačkou. Jisto jistě měl i o zábavu postaráno pan vedle nás, protože Honzík není lakomý a furt mu podával svoji hračku.
Jinak cestu po zbytek prospal. Ať to zkrátím už hledáme hotel v Bangkoku ve kterým zůstaneme jednu noc na oddychnutí. Ještě ten večer vyrážíme do Chinatownu, kde si dáváme škorpiony a podobné pochoutky.
Dopoledne odcházíme z hotelu a pomalu se přesouváme na autobus který jede večer v 20:00 samozřejmě nikde nesmíme zapomenout zavazadla. Jedno táhnu na zádech, druhé na břiše a tlačím kočár s Honzíkem.
A taky je fakt jako vlhké vedro a slunce. Nasedáme do autobusu a celou noc jedeme abychom se dostali na loď. Honzík samozřejmě spí. Ráno okolo 7 hod. se naloďujeme a míříme už na náš ostrov Koh Phangan.
Po čtyřech hodinách se vyloďujeme. A směřujeme k Hotelu. A nám se fakt ulevilo, že tu dlouhou cestu už máme za sebou a že nás bude čekat už jenom zábava. Dovlekli jsme se s celou bagáží do Hotelu, kde Nás mile přivítali. A šli jsme po dvou dnech skočit do bazénu.
Z Honzíka se rázem stal domorodec, který byl ve svém živlu. Hromady písku, klacků, kokosů v podobě míče a báboviček, mušle a voda byly jeho hračky na měsíc.
Ubytování jsme měli bez jídla, tudíž jsme se stravovali venku na ulici a na trzích, sem tam i restaurace ,, kdo by čekal luxusní restauraci ať se nenechá zmýlit pojmem restaurace. I ta je poněkud jiná. Honzík jedl všechno co my, polévky, nudle, ovoce, v potravinách se dalo koupit i pečivo. Jen je trochu sladší než to naše. Večer jsme si koupili na snídani, jogurt, ovoce, vody.
A už jsme koukali na předpověď větru, kvůli tomu jsme tady, žejo! Nepřijeli jsme se válet. Táta zavelí, že o půl osmé musíme být na pláži.
Nastartujeme s Honzíkem tátovi draka a Honzík si hraje. Je hodně samostatný a už vůbec mě nepotřebuje k tomu aby se sám zabavil natož abych za nim musela všude chodit. A já běhám po pláži, abych tátu zvěčnila.
Pak se s tátou vystřídáme a na Honzíkovi spaní odcházíme do centra se najíst, nakoupit a jdeme si objednat skútr, ten máme k dispozici cely měsíc, tím jezdíme po ostrově, prozkoumáváme vodopády, pláže, chrámy, slony, opice.
V tomhle tempu každý den někde jinde. Honzíka jsem vozila v nosítku mezi námi a samozřejmě s helmou. U nás je to abslolutně nemožné a nemyslitelné. V Thajsku naprosto normální.
Pokud nemáte na hlavě helmu hrozí vám pokuta, taky jsme jednu dostali za 4 roky jenom jednou. Horší bylo, když foukalo na druhé straně ostrova, to jsme teda jeli pěkně naložený, Honzíka na břichu, na zádech velký batoh. u nohou velké prkno a mohli jsme vyrazit.
Z Honzíka se stala celebrita, to víte, kudrnatý, blonďatý, bílý, usměvavý anděl! Kamkoliv jsme přišli, všichni na něj šahali, hladili, mávali, dávali pozornosti, sladkosti, ale největší kamarádky měl naše recepční, každý den za nimi chodil a pusinkoval je, dováděl, s nimi. Měli ho tak rádi, že i večer nám klapali na dveře, jestli už spí a jestli můžou ještě za námi. Když potkal někde sobě rovné, tak hned všechny objímal a líbal.
To má asi po tatínkovi takovou soudržnost. Večer jsme si dávali pivko a Honzík šel spát. A takhle šel den po dnu. Spousta zábavy a dobrodružství. Thajsko není úplný konec Světa, i zde na ostrově se daji sehnat pleny, vlhčené ubrousky a vše co potřebujete, jenom si trochu více připlatíme. Ba dokonce měli i kapsičku s jídlem, ta vycházela na 80kc, a Honzíkovi to teda moc nestačilo. Potřeboval by aspoň čtyři! Nebo třeba se daly koupit v krámu tousty a pokladní vám je přímo v obchodě zapekli, což bylo fajn.
Už se pomalu chystáme k odjezdu. Na recepci probíhá velké loučení s Honzíkem a volají nám taxi, který nás odveze do přístavu. Jdeme k okénku s on-line rezervaci a vstupenku na loď.
Paní nám dá lístky, nálepky na označení na trička a řekne čas nalodění. Paráda, přijel trajekt a už jsme na lodi, tentokrát to byla kratší cesta lodí, vylodili jsme se a čekal na nás pojízdný vláček na kolech. Upřímně jsme si myslela, že nedojedeme. Nikdo nevěděl kam, co a jak! Prostě jsme jeli, kola vrzala, že jsem myslela, ze odpadnou. Přivezli nás k minibusům a ten nás odvezl k přepravní společnosti, která byla hned u hlavní silnice a nebylo kde sednout, čekali jsme asi 5 hodin a přitom pozorovali, jak si spolu hraje kočka s krysou.
Takovou krysu, potkáte na každém rohu! Už jsme se dočkali a přijel transfer, který nás pro změnu odvezl na autobusové nádraží, odkud jsme o osmé večer vyrazili na 10hodinovou cestu do Bangkoku.
A protože co si budeme povídat, se všemi zavazadly, dítětem, kočárkem. Jsme měli objednáný hotel, kde jsme se mohli umýt a zdřímnout si. A na střeše hotelu dovádět v bazénu a zajít si na jídlo. Ráno po snídani vyrazíme pomalu směr letiště. a máme před sebou další 10ti hodinový let s přistáním v Turecku.
Kde místo 3h hodinové čekání se to zvrhlo na 12hodin čekání kvůli zemětřesení. Měli jsme štěstí, protože ten den jsme byli poslední letadlo, co odletělo a my se dostali do naší Stověžatý.
Z parkoviště pro nás přijeli a odvezli nás k autu. A už jsme mohli vyrážet na Vysočinu. Doma na nás čekaly upečené buchty od sousedů. Ty přišli vhod po té cestě!
Honzíka jsme přenesli do jeho postýlky a spal až do rána. A tak naše cesta skončila, šťastným koncem. Je to trochu divoké a jiné, než přijet do hotelu s tobogánama. Ale věřte, že pro nás by to nebylo to pravé. A už teď se chystáme na další cestu.
P.S. Thajsko je velmi přátelská země vhodná pro rodinu s dětmi. Není se čeho bát. Pokud nejste bábovky!
Inspiroval vás článek o Thajsku s batoletem od Mari a chtěli byste třeba taky sdílet nějakou svojí cestu s dětmi? Budu moc ráda, když mi napíšete sem nebo na mail ahoj@rodinacestuje.cz a něco společně vymyslíme.
