Sedmero prázdnin, sedm cest po Evropě. Před nějakou dobou o svých cestách vydali krásnou knihu Evropský deník. Seznamte se s obyčejnou – neobyčejnou cestovatelskou rodinou z malé obce Lísky, která už projela a poznala ve svém voze Norsko, Rumunsko, Velkou Británii, Albánii, Portugalsko, Pobaltí a Slovensko.
Jak byste se našim čtenářům představili?
Jsme trochu obyčejná a trochu bláznivá rodina, která žije v malé obci, Líský, čas od času zabalí dodávku a vyrazí do světa. Je nás pět a máme rádi zvířata.
Kde můžeme vaše cesty sledovat?
Například v knize Náš evropský deník a webu , kde je kniha k mání, dále na fb profilu. Ale třeba i na výstavě fotografií Příběhy v Refektáři jezuitské koleje v Klatovech, která se za dva týdny stěhuje do Galerie Krause ve švýcarském Curychu.
Kde a jak vznikla myšlenka vyrazit na cestu za polární kruh? Jak na to reagovaly děti? Co na to širší rodina?
Výprava za polární kruh byla velmi spontánní. Přišel jsem o jednu fotografickou zakázku a místo toho navrhl rodině, že vyrazíme na sever. Do Norska jsem předtím jezdil fotit závody psích spřežení, a zajímalo mě, jak vypadají psí farmy v létě. Děti byly nadšené, neuvěřitelně nám vyšlo počasí a my jeli podél oceánu přes desítky fjordů, kolem bouřících vodopádů. Děti se neustále koupaly, chytali jsme ryby, a protože na severu je v létě pořád světlo, tak neustále pozorovali okolní svět a užívali si každou minutu naší cesty. Širší rodina už si myslím zvykla, že náš život je poněkud alternativní a ničemu se nediví.
To zní dobrodružně! V Norsku jsme byli a úplně nás uchvátilo. Jak dlouho a jak jste se na cestu připravovali?
Tehdy to bylo asi pár dnů, možná týdnů, ale teď víme, že stačí v podstatě pár hodin, naházet do auta spacáky, nějaké to potřebné vybavení, něco trvanlivých potravin… vše ostatní lze řešit cestou. Stačí trocha peněz na kartě, mapa, průvodce a všechny informace a mapy jsou dnes v mobilu… i když ty papírové mají také něco do sebe. Co je asi nejdůležitější a dělám to pravidelně, je sestavit si seznam zajímavých a přitom turisticky ne úplně nejnavštěvovanějších míst, které se na trase nacházejí, a na to je dobré posedět u kávy s nějakým znalcem země, do které vyrážíte. Více netřeba.
Jak jste plánovali trasu vaší pětiměsíční cesty?
To je nepochopení mediální zkratky. Těch pět měsíců jsme sice na cestách strávili, ale ne v kuse. Vždy jsme na cestě zhruba tři týdny a během sedmi cest jsme takhle poznali Norsko, Rumunsko, Velkou Británii, Albánii, Portugalsko, Pobaltí a Slovensko. Co letní prázdniny, to jedna cesta. A před každou cestou dle aktuálních možností kratší či delší přípravy.
Aha. Ale učí se vlastně i během prázdnin tím, že cestujete a poznáváte nová místa.
Přesně tak! Tím, že jezdíme v době prázdnin, nepřijdou o žádnou školu. Naopak dostávají intenzivní měsíc zeměpisu, přírodopisu a dějepisu navíc.
To je skvělé. Tyto vědomosti zůstanou v hlavě napořád. Prozraď nám, co vám cestování dává?
Je to už ten zmíněný zeměpis v praxi, ale také přírodopis a spousta dobrodružství… Poznáváme lidi, zvířata, učíme se spolupráci, ale také zodpovědnosti a samostatnosti. Tísnit se v jednom autě stmelí rodinu, i když krátká ponorka se samozřejmě někdy dostaví. Dlouhodobé účinky takového intenzivního soužití jsou však jednoznačně pozitivní.
Někdy je takové intenzivní soužití i náročné! Řekneš nám, kde se vám na cestách nejvíce líbilo?
Skvělé bylo hned první Norsko. Tak skvělé, že nás to motivovalo jet další rok znovu, vybrali jsme Rumunsko. Ale krásně bylo v podstatě všude, včetně Slovenska, kde jsme byli předloni a loňské České republiky.
Vloni jste tedy cestovali po krásách naší země. Jak covid ovlivnil vaše plány?
Předloni jsme místo další exotické evropské dálavy zamířili do sousedního Slovenska, což byla nakonec neméně dobrodružná výprava.
U nás je taky krásně. Myslím, že se o tom během této doby přesvědčila spousta lidí. Z vašich cest vznikla krásná publikace. Prozradíš nám, jak vznikala?
Kniha je typické dítě covidového lockdownu. Z cest máme spoustu fotografií a deníkové zápisky. Takže samozřejmě už během cest samotných jsme trochu mysleli na nějaké budoucí sdílení našich dobrodružství, ale až zákaz vycházení nás donutil systematicky zpracovat všechny materiály.
Logické nám přišlo knihu rozdělit do kapitol. Co země, to kapitola. A pro názornost jsme se rozhodli kombinaci fotografií a textů doplnit výpravnými kreslenými mapami a ilustracemi. A když jsme udělali na zkoušku první kapitolu, Portugalskou, a ukázali ji pár kamarádům i lidem z médií a vydavatelství, ujistili jsme se, že všechno dohromady funguje a ilustrace i texty konstruktivně doplňují černobílé dokumentární fotografie, které jsou v knize dominantní.
A také jsme zjistili, že všechny země se do knihy nevejdou, tak jsme se rozhodli zatím vydat první díl a dát dohromady všechny jižní země, které jsme navštívili – tedy Rumunsko, Albánii a Portugalsko – a kniha byla na světě.
Kniha je opravdu povedená! I my máme covidové dítě, ale to opravdové! Jaké máte plány do budoucna? Kam byste se chtěli s rodinou vydat?
Moc neplánujeme. A už vůbec ne v dnešní době. Kamarád pracuje na Evropském zastoupení v Arménii. Možná bychom při další výpravě mohli překročit hranice Evropy a přes Turecko a Gruzii zamířit tam. Ale také bychom rádi pokračovali ve zpracovávání už posbíraného materiálu a, když o ně bude zájem, připravili a vydali další díly Našeho Evropského deníku. Země severní Evropy a třeba i ČeskoSlovensko.
Kdo z rodiny fotí? Máte opravdu krásné fotky!
Táta. Tedy já, Štěpán Hon. A kreslí máma. Tedy Klára Honová.
Během cest se setkáváte s domorodci. Kde jsou podle vás lidé nejvstřícnější?
Abych pravdu řekl, setkali jsme se všude s maximálně otevřenou náručí. Možná je to spíš náhoda, ale nemáme jedinou špatnou zkušenost. Je to asi do značné míry dáno i tím, že jsme rodina s malými dětmi, která vzbuzuje důvěru i nějakou snahu pomoci. Děti jsou třeba v Portugalsku nebo v rumunském Banátu téměř posvátné… ale na milé, vstřícné a ochotné místní jsme narazili prakticky všude, i když třeba v Albánii jsme se s nimi vůbec nebyli schopni domluvit – usmívali se na nás, ale nerozuměli jsme jim ani slovo.
To je krásné! Souhlasím s tím, že když člověk cestuje s dětmi, lidé okolo jsou vstřícnější. Občas je to ale i docela náročné. Pověz nám vaši nejdobrodružnější historku, co jste zažili.
Zažili jsme toho neuvěřitelně moc, ale asi nejdobrodružnější zážitky se vztahují k nafukovací kánoi, kterou vozíme v autě. Jedou jsme s ní přepluli Lochneské jezero a nedokázali se vrátit zpět k autu, tak jsme se rozdělili a dva z nás stopovali asi 40 kilometrů kolem celého jezera zpět k autu. V Albánii jsme téměř ztroskotali, když jsme se plavili podél pobřeží a v Estonsku naši loď doprovázel tuleň. Ale také jsme tlumili horečku v Černém moři, bloudili ve slovenských horách. Dobrodružné historky jsou, myslím, kořením naší knihy.
Vaši knihu si rozhodně musím přečíst, vypadá úžasně! Co byste vzkázali rodičům, kteří se bojí cestovat nebo neví, jak začít?
Že vše je jednodušší, než to na první pohled vypadá, že všude po Evropě jsou supermarkety s obdobným sortimentem jako u nás, že téměř všude se dá platit kartou, že všude po Evropě platí kartička pojištěnce, že všude žijí dobří lidé a že Česká republika už není obehnaná hranicemi jako pře třiceti lety. (I když Covid nám s tím pěkně zamával.) Že jsme součástí Evropské unie a tedy nejsme jen obyvateli Líského, Prahy, Čech…, ale jsme Evropany a celá Evropa je naším domovem, tak proč ho trochu nepoznat.
Děkujeme za rozhovor a ať se vám daří!
Máte tip na cestovatelskou rodinu, se kterou bychom měli udělat článek? Jste to třeba vy? Napište nám sem a určitě něco vymyslíme.
Naše další rozhovory o cestování s dětmi můžete najít tady.
