Lenku a její dobrodružné cesty už nějaký ten pátek sleduji a obdivuji na facebooku. Se svou malou Bárou už zažily spoustu dobrodružství. Vydaly se na vandr po Krušných horách s vozíkem, spaly pod širákem nebo dobrovolničily na Šumavě. Se stejně akčními maminkami založily Klub minituristů, a zažívají tak dobrodružství společně.
V dnešním rozhovoru se například dozvíte, kdy Lenka s Barunkou spala poprvé ve stanu nebo co pro ni znamená svoboda. Začtěte se a nechte se inspirovat.
Ahoj, jak by ses našim čtenářům představila?
Jsem Lenka. Mám ráda hory, toulání se lesem a táboráky s kytarou. Lezec věčný začátečník, cyklistka lehkých terénů, skitouringový nadšenec, cestovatelka s pár korunami v kapse a aktuálně hlavně maminka malé Báry.
Bára se narodila před rokem a půl a už před jejím narozením jsem byla přesvědčená, že aktivní život musí jít skloubit i s malým dítkem, jen to bude chtít zpomalit, více plánovat a obrnit se trpělivostí. Chyběli ale parťáci. Najednou jsem měla spoustu volného času, manžel a bezdětné kamarádky v práci a většina kamarádek s dětmi maximálně na kafe nebo na hřiště. Dopadlo to na mě už po pár týdnech doma, takže jsem dceři pořídila spacák a začala hledat podobně naladěné maminky na sociálních sítích.
Zájem byl neuvěřitelný a mně došlo, že tady chybí nějaký fungující prostor, kde by se tyhle typy maminek mohly seznamovat a sdílet své zkušenosti a zážitky. Po několika společných akcích jsme tak letos na jaře založily Klub minituristů. S heslem Pojďme společně zažívat první dobrodružství našich dětí jezdíme na výlety, vícedenní akce i tábory, a děti se nám tak podařilo obklopit vrstevníky, kteří jsou vychováváni v podobném duchu, hodnotách a volnosti.
To zní skvěle. Řekneš nám, kde můžeme vaše cesty sledovat?
Nikdy jsem neměla žádné velké ambice sdílet své cesty ve veřejném prostoru, tudíž jsem si doposud nechávala své zážitky jen pro sebe a úzký okruh kamarádů. S ohledem na náš projekt jsme se ale rozhodly s holkami naše procházky do přírody, výlety i cesty sdílet na našich stránkách a do budoucna bychom byly rády, kdyby se zapojily i ostatní holky z Klubu a stránky se tak staly takovou naší sbírkou malých dobrodružství a příběhů.
Na vaše stránky jsou se koukala a moc se mi líbí! Co se změnilo po narození Barunky?
Narození dcery byl obrovský zlom v mém životě. Do té doby byl můj život hodně hektický. Práce, koníčky, rekonstruovali jsme dům, a já měla potřebu se neustále za něčím hnát. A najednou jsem strašně zpomalila. Všímám si věcí, které jsem jindy nestihla ani zaznamenat. Přestala jsem plánovat, co vše musím stihnout, a dávat si cíle. Dítě vás prostě naučí žít více přítomností. Rodičovská dovolená mi pak přinesla hlavně spoustu volného času a díky novým přátelstvím z Klubu se mi ho daří smysluplně plnit.
Cítím z toho, že se pro tebe na rodičovské otevřely nové dveře ke svobodě. Co pro tebe svoboda znamená?
Když budu trochu filozofovat, tak svoboda je pro mě možnost žít podle svého přesvědčení a být zodpovědná sama za sebe. Svoboda je pro mě to, že mé dny mohou být takové, jaké si je udělám.
Reálně ale neuvěřitelný pocit svobody a volnosti zažívám na horách, hlavně při několikadenních přechodech mimo civilizaci. Z takových výletů mám vlastně i ty nejintenzivnější zážitky. Člověk hodí ty nedůležité starosti za hlavu a musí spoléhat jen sám na sebe.
S tím s tebou rozhodně souhlasím. Ty několikadenní přechody musí mít na mysl neuvěřitelný očistný vliv. Teď trochu z jiného soudku. Co na tvůj životní styl říkají tvoje kamarádky? Nesetkáváš se s tím, že by ti ho někdo rozmlouval nebo si klepal na čelo?
Samozřejmě mám spoustu kamarádek, které žijí a vychovávají děti úplně jinak než my. Některé třeba nechápou, že Bára nemá nějaký denní režim, že jí dáváme tolik volnosti nebo ji už od narození zapojujeme do našich aktivit. Ale všechno je jen o vzájemném respektu, a ta přátelství fungují i tak. Jinak jsem ale v kontaktu hlavně s podobně naladěnýma holkami z Klubu, takže jsem obklopená spřízněnými dušemi a cítím obrovskou podporu.
To je bezvadné! Za tu dobu, co je Bára na světě jste toho už museli hrozně moc zažít. Jaký byl váš nejdobrodružnější zážitek? Na co vzpomínáte?
Pro mě je každá cesta nebo výlet takovým malým dobrodružstvím. Velký respekt jsem měla třeba ze zimní výpravy na Island. To ještě Bára nebyla na světě. Koupili jsme letenky, sbalili stan a jeli vstříc dobrodružství. Nebo naše dvoutýdenní putování po tádžických horách, kde kromě několika místních pastevců nikoho nepotkáš. Letos to pak byl určitě vandr po Krušných horách, který jsme s Bárou podnikly bez tatínka.
Tuhle vaši cestu jsem sledovala. Vím, že jste vyrazily s bandou několika maminek, a s dětmi ve vozících se toulaly po Krušných horách. To muselo být náročné a zároveň dobrodružné. Obdivuji vás! Jak často takhle vyrážíte na výlety?
Ven vyrážíme skoro každý den za jakéhokoliv počasí. Už proto, že máme pejska. Bára je živel, takže jen co se probudí, je plná energie. Já mám po těch velmi často náročných nocích ten start trochu pomalejší, ale jsem ráda, že mě nutí k pohybu a překonat tu mou občasnou lenost. Strašně si vážím toho, že máme les skoro hned za domem. Většinou si neklademe nějaké cíle, ale prostě se jen tak potulujeme po okolí. Vlastně za takový výlet můžu aktuálně označit i něco tak běžného jako je návštěva obchodu, protože to je pro nás program na půl dne. Kámen, klacík, další kámen, koníci, mravenci. Ale to určitě taky znáš. Když to bylo možné, tak jsme alespoň jednou týdně na výlety vyrážely i s holkami z Klubu. O víkendech pak jezdíme na cesty i s tatínkem.
Tatínek! Co na vaše toulání a vandrování říká ten?
Je to ten nejlepší táta, jakého si může dítě přát. Do práce chodí časně ráno, aby byl brzy odpoledne zpět a mohl se nám věnovat. Obrovskou výhodou je, že máme spoustu společných koníčků, do kterých můžeme Báru už od narození zapojovat, ať je to turistika, kolo, horolezectví nebo v zimě skialpy. Takže ten volný čas můžeme trávit společně. Letos se nadchl třeba do paddleboardu, takže už na příští rok plánuje, jak do nějakého paddleboardového dobrodružství zapojit mě i v té době dvouletou Báru. Podporuje mě samozřejmě i v těch nerodinných aktivitách. Je rád, že Bára tráví i v týdnu volný čas s dětmi v přírodě.
To je bezvadné. Ze tvých odpovědí mám úplně pocit, že se Bára do vašeho života „zaplula“ úplně automaticky, ale je rozdíl cestovat s malým dítětem než sama. Jak jsi cestovala jako bezdětná?
Nepovažuji se žádného velkého cestovatele. Oči mi otevřel až studijní pobyt ve Španělsku na konci vysokoškolských studií. Potom jsem místo hledání prvního zaměstnání odjela do Anglie, kde jsem chvilku žila a dobrovolničila. První velké dobrodružné cesty pak přišly až se současným partnerem. Uchvátil mě hlavně Balkán, Skandinávie nebo hory Střední Asie a Íránu.
Nikdy jsem neměla seznam vysněných destinací, které chci navštívit. Všude je krásně. Většinou jsme jeli tam, kam zrovna byla levná letenka. Vždycky jsme se snažili vyhýbat místům, které člověk najde v průvodci jako ty, které nesmí vynechat, a našli si něco méně známého nebo dali na tipy místních. A vždycky jsme šli cestou nízkonákladového cestování, které přináší spoustu zážitků, zkušeností a nových přátel.
A pak se narodila Barunka! Kam vedla vaše první společná cesta? Bylo něco, co tě na této cestě překvapilo?
Náš první větší výlet byl v Bářiných dvou měsících, kdy jsme si s ní vyrazili do Těšínských Beskyd a spali poprvé ve stanu. Zlomový pak byl přechod Lužických hor. To byl Báře rok a tam jsme zjistili, že ani spaní pod širákem ji nedělá problém.
Překvapilo mě, že to všechno proběhlo úplně v pohodě. Ta schopnost dětí adaptovat se na nová prostředí a změny je neuvěřitelná. Taky jak rychle se učí, když má kolem sebe tolik neznámých podnětů. A určitě mě překvapilo, jak dítě otvírá dveře. Všichni jsou na tebe milejší. Usmívají se. Dají se s tebou do řeči i typy lidí, od kterých bys to normálně nečekala. Nabízí ti pomoc, útočiště nebo vodu.
Tak to vás obdivuji. Na konci šestinedělí je většina prvorodiček ráda, že je ráda, a vy jste už zažívali taková dobrodružství, která někteří lidé nezažijí nikdy. Nebála ses? Nebo míváš někdy strach během vašich cest?
Já jsem hrozný strašpytel. Co vše si někdy dokáže ta naše hlava navymýšlet. U mě je to dost často z důvodu nějaké předchozí negativní zkušenosti nebo něčeho neznámého. Snažím se ale nenechat těmi strachy ovládat. Taky se mi už párkrát vlastní chybou podařilo dostat do rizikové situace, a tam ten strach byl tedy oprávněný.
V souvislosti s mateřstvím jsem měla ještě před narozením obrovský strach, že se o Báru nedokážu postarat. Teď zase, aby se jí nic nestalo. Snažím se ji dávat volnost, chci, aby se naučila sama za sebe rozhodovat, aby trénovala své schopnosti a učila se svou vlastní zkušeností, ale ty obavy, jestli to zvládne nebo správně vyhodnotí, co si může dovolit, tam vždycky jsou.
Takový rodičovský přístup je mi taky blízký. Zažily jste přesto někdy na cestách okamžik, kdy ti bylo ouvej?
Těch okamžiků už bylo. Samozřejmě i s Bárou. I když se teď snažím na cestách na vše myslet, předvídat a do detailů plánovat, stejně nás občas něco překvapí. Třeba letos na jednom vandru jsme spali pod širákem a celou noc na nás útočily muchničky. Bylo to fakt nepříjemné, Bára se samozřejmě každou chvíli budila a ráno jsme vypadali všichni jako muchomůrky.
To je nepříjemné. Většinou ale takové situace nakonec dopadnou dobře a člověk na ně vzpomíná. Prozradíš nám, kde berete inspiraci na výlety a kdo vymýšlí plány a trasy?
Už si vedeme seznam věcí, které chceme podniknout, a tam oba přispíváme, když nás něco zaujme či napadne. Trasy plánuje většinou manžel. Já přijdu s oblastí a on pak sedne k mapě. V terénu pak jako vyznavač všelijakých dobrodružných zkratek hlídá, že držíme alespoň správný směr. S příchodem Báry jsme ale přestali plánovat, co vše musíme stihnout, kolik kilometrů ujít. Naopak si chystáme spíš zadní vrátka a únikové cesty.
Často prostě zaboříme prst do mapy a vyrazíme. Celkem úspěšně se vyhýbáme hlavním turistickým atrakcím. A když už chceme něco takového navštívit, tak volíme nefrekventované časy. Když vidím ty tlačící se zástupy za parného letního dopoledne před lanovkou na Sněžku, tak to nechápu. Já se čím dál tím více přesvědčuji, že nejkrásnější místa jsou právě na těch neznačených stezkách.
Takže ve frontě na lanovku se asi příští rok nepotkáme, co? Jaké jsou vaše plány do budoucna?
S ohledem na současnou situaci zatím moc neplánujeme. Třeba letošní léto jsme měli strávit ve Skandinávii a nakonec to nebylo možné. Takže příští rok se uvidí. Láká mě toho ale spoustu, od dobrovolničení, které jsem si letos s Bárou vyzkoušela, přes hlídání farmy až třeba po výměnu domů. Uvidíme, co za příležitosti se naskytnou. Do budoucna bych šla ráda cestou domácího vzdělávání, takže pokud to bude nějak kompatibilní s našim zaměstnáním v té době, líbilo by se mi sbalit pohorky, plavky a lezení a vydat se na nějakou delší cestu po Evropě.
A co se týče klubu, tam máme v plánu na příští rok spoustu akcí, takže jen čekáme jak se bude vyvíjet situace. Podzimní akce jsme musely bohužel zrušit.
Můžou se i další mámy připojit ke Klubu minituristů?
Určitě. Moc rády přivítáme nové maminky, které tráví čas s dětmi v přírodě, jezdí s nimi na hory, kolo, vodu či skály, a rády by našly parťáky nebo se podělily o své zážitky. Najdou nás na www.klubminituristu.cz. Uzavřená skupina pak funguje na Facebooku.
Vaše stránky jsem už prozkoumala a snad se k vám příští rok na nějakou akci připojíme. Je nějaké poselství, co bys chtěla předat dále? Jak inspirovat ostatní rodiče?
Hodně souzním s myšlenkou, že by děti měly dostat od svých rodičů dvě věci. Kořeny a křídla. Za ty kořeny považuji stabilní rodinné zázemí. Těmi křídly pak dětství plné zážitků a přirozeného pohybu a taky možnost o sobě rozhodovat. Touto cestou se snažíme s manželem jít.
Ostatním bych poradila na nic nečekat. Čas rychle letí. Takové to známé AŽ. Až budou děti starší. Až bude hezčí počasí. Až uklidím. Já určitě nebudu vzpomínat na ty hodiny, které jsem strávila v práci nebo mytím oken (taky se neptejte, kdy jsem je naposledy myla), ale ty první roky života dětí utečou strašně rychle a myslím si, že je to nejdůležitější doba, kterou bychom měly s dětmi strávit a kdy jim toho můžeme spoustu předat.
