fbpx

Císař ve světě – kniha, která inspiruje i pobaví

Je tomu nějaká doba, kdy jsem na facebooku náhodou narazila na zajímavý cestovatelský příspěvek maminky Lenky.  Psala, že vydává na hithit knihu Císař ve světě o měsíčním putování Thajskem se svým synem. Na tom by možná nebylo nic neobvyklého, kdyby jejich společná cesta nebyla doplněna ještě o jednoho neviditelného pasažéra, a tím je aspergerův syndrom.

A protože vyhledávám různé inspirativní příběhy a lidi, rozhodla jsem se Lenku oslovit a podělit se s vámi o její příběh, který snad otevře oči a dodá odvahu lidem, kteří si myslí, že cestování s dětmi je nemožné.

Lenko, jak byste se představila?

Jsem grafická designérka, autorka a maminka pětiletého Kryštofa, která se mění v nadšenou cestovatelku, kdykoliv je to jenom trošku možné. Fascinuje mě rozmanitost přírody, odlišnost kultur a všedně-nevšední zážitky. Nyní působím na volné noze a věnuji se menším zakázkám, psaní a spolku Na ovoce. Jsem otevřená novým výzvám a nechávám se překvapit, kam mě život posune dál.

Kdy a jak jste zjistili synovu diagnózu?

Poprvé vyslovila podezření nahlas naše skvělá pediatrička na tříleté preventivní prohlídce. Pamatuji se, že se mě ptala, jak Kryštof mluví, a já jí odpověděla, že super, jen o sobě mluví ve třetí osobě. Paní doktorka trochu vykulila oči, položila dalších X otázek a brzy jsme měly obě jasno. Zeptala se, „jestli mě někdy napadlo, že…“ Tu větu jsem dokončila za ní. Napadlo mě, že je autista. Asi tisíckrát předtím. Pokaždé, když neúprosně lpěl na určitých rituálech, pokaždé když předvedl hysterický výstup kvůli nepochopitelnému detailu, pokaždé když jsem ho viděla v kolektivu jiných dětí, pokaždé když pořád jenom křičel a já netušila proč. Jen jsem si prostě říkala, že to je určitě ta „první puberta“ a že to snad přejde.

Co vám v tu chvíli honilo hlavou?

Nejhorší je, že v momentě, kdy se dozvíte o takovém podezření (a nejste typ, co to dokáže hodit za hlavu), trvá skoro rok, než se dostanete na psychiatrické vyšetření. My měli štěstí, že jsme čekali jenom půl roku, než se prokázal Aspergerův syndrom středního stupně. Ale ten půlrok, to bylo pro mě nejtěžší období. Nic jsem o tom nevěděla, měla jsem pocit, že se mi zhroutil svět, že všechno bude už jenom špatné. Styděla jsem se o tom mluvit s lidmi, po nocích jsem brečela a nechtěla jsem se stýkat s kamarádkami, co měly ty „úplně úžasné“ děti. Viděno zpětně optikou dneška, nejúžasnější dítě mám samozřejmě já! Nechci to zlehčovat, ale skutečně to tak cítím, protože od té doby se všechno rapidně zlepšilo. Jestli je to tím, že o diagnóze víme a přizpůsobili jsme tomu svoje chování (jinými slovy ano, naše laťka tolerance je mnohem výš a větu typu „tohle bych já svému dítěti nikdy nedovolila“ si už nedovolím vypustit z pusy) nebo jestli lze momentální stav věcí přisuzovat obvyklému vývoji, si netroufám soudit.

V každém případě po stanovení diagnózy přišla v jistém smyslu velká úleva. Najednou tu byli lidi, kteří mi absolutně rozuměli, a už jsem nebyla jenom nejhorší matka světa.

Byla vaše cesta spontánní nápad?

Absolutně:). V tom období jsem se trápila, styděla a vůbec nevěděla, co sama se sebou. Najednou vám řekli, že chování, které jste na něm neměla ráda a myslela si, že přejde, nepřejde. Když to řeknu úplně natvrdo, musela jsem se ho znovu naučit mít ráda i těmi nepříjemnými věcmi. A to chce intenzivní čas, který v každodenní realitě prostě nemáte. A tak mě napadlo s ním odjet, jeden na jednoho, matka a syn. Asie byla jasná volba, protože právě tam běží čas úplně jinak a místní děti jsou fantastické. Dalším motorem bylo i plnění svých vlastních snů, nevzdávat se, dělat si radost. Myslím, že mnoho rodičů zapomíná na to, že šťastná matka rovná se šťastné dítě, právě proto, že jsme na sebe s dětmi tak napojení.

Kdybych se zeptala Kryštofa, kam by rád jel, odpověď by zněla „na Palmovku“. Sednout si na lavičku a dívat se, jak se nabíjí elektrobus. Asi by tam klidně jezdil každý den, ale život je změna a svět je plný krásných věcí, lidí, vůní, barev a míst. A já jednoduše odmítám sedět na zaplivaném nádraží – chci mu z těch krás ukázat co nejvíc, i kdyby měly jenom protéct okamžikem.

Co na to vaše okolí? Nezrazovali vás od této cesty?

Ale jo. Byli tací, co to považovali za nezodpovědnost a celkově nechápali, proč bych něco takového vůbec „měla chtít“… Ale myslím, že z nich mluvil spíš strach, že se nám něco stane a to je pochopitelné. Nicméně manžel s tím neměl problém, věřil mi a ve všem mě podpořil, stejně jako nejbližší okolí. Jiné by asi bylo, kdybych do podobné destinace vyrážela poprvé, ale takhle se mi to celkem dařilo obhájit.

Co vám tato cesta dala v oblasti sebepoznání a poznání vašeho syna.

Chtěla jsem, abychom byli spolu sami, dali si vzájemně čas. To se podařilo, bylo to k nezaplacení a přineslo to sérii různých poznání – malých i velkých, a o všech těch vítězstvích i prohrách se snažím mluvit velmi otevřeně v knížce… Ale jeden hodně důležitý moment mě utvrdil v tom nejpodstatnějším – nesmíš mít očekávání a vyvíjet podvědomý tlak. Stačí mít dítě jenom normálně rád. Tím se přirozeně zbavuje svých bloků, protože ti věří, najednou přestane mít strach. Je samozřejmě těžké to aplikovat v praxi, ale už vím, že to funguje. A právě tam mi to celé došlo.

Co byste vzkázala ostatním rodičům dětí s aspergerem?

Nespěchejte, naslouchejte a milujte. Pokud bude scénář jenom trochu podobný tomu našemu, špatné období raného dětství, kdy vkuse brečí a vy netušíte proč, přejde. Přejde teda hlavně proto, že se naučí mluvit a sdělí vám, že se vzteká, protože chtěl jíst zelenou vidličkou z modrého talíře zleva doprava, ne náhodně ani zprava doleva. Přejde taky proto, že vy se nejspíš naučíte servírovat jídlo tímhle způsobem, aniž by vám to přišlo divné. Ale na tom nezáleží. Prostě splynete a brek ustane. A v tom klidném ovzduší často i on sám zapomene, na čem trval, a uvolí se vyzkoušet jídlo i zprava doleva. Protože se najednou nebojí. Důvěřuje, protože ho nesoudíte. Protože ho milujete. Protože je úžasný. Přímý, pravdivý, citlivý.

Doopravdy obrnit se musíte jen vůči okolí, které z vás často udělá hroznou matku s nevychovaným frackem. Ale tyhle rychlé verdikty na chodníku jsou už jiná písnička, proti těm musíme bojovat jako rodiče společně a dlouhodobě.

Co plánujete dál?

Upřímně, to se mění každou minutu… Chci toho vidět a zažít tolik, že můj životní „to do list“ by byl nepochybně o dost kratší, kdybych si zapisovala, kam nechci:). V každém případě cestování s Kryštofem nekončí. Po Thajsku jsme už stihli strávit měsíc v Maroku a počítám s tím, že letos přijde na řadu podobný scénář… Koketuju i s myšlenkou společné prázdniny prodloužit, vzhledem k tomu, že je to možná poslední předškolní rok… Zkusit třeba nějaké dobrovolničení, Housesitting, nebo něco úplně jiného, zatím je to otevřené. Nejdřív bych ale chtěla někam vyrazit úplně sama, což bude pro mě osobně novinka a ještě větší výzva.

 

Pokud vás rozhovor zaujal a rádi byste se dozvěděli o Lenčině a Kryštofově cestě víc, máte možnost ještě pár dní podpořit vydání její knížky Císař ve světě na Hithit na tomto odkazu. Já osobně už jsem si knihu objednala a moc se na ni těším. 🙂

Máte tip na někoho dalšího, kdo inspiruje ostatní? Napište nám a rádi vymyslíme nějakou spolupráci.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Scroll to top