Ano, stanovat jezdí spousta lidí. V létě, do kempu, k lesu, k rybníku…My jsme se taky vydali stanovat. Na hory. V únoru.
Tento netradiční zážitek nás čekal u Dvorské boudy v Krkonoších.
V pátek po práci vyrážíme do Strážného, kde na parkovišti necháváme auto a čekáme na skútr, který nás má vyvést necelých 6 km až k Dvorské boudě. Ta se nachází v Krkonošském národním parku, ve výšce 1313 m. n. m., na planině mezi Špindlerovým mlýnem a Pecí pod Sněžkou.
Jízda v saních skútru byla zběsilá: 30 minut v dřepu, křečovitě držící se ruce okraje saní, abychom nevypadli, bláznivý smích, který mi po těch 30 minutách na tváři zamrzl a notnou chvíli trvalo, než povolil.
V boudě jsme se navečeřeli a šli do sauny, abychom těla trochu ohřáli před nocí venku.
Asi v deset hodin stavíme stan, patřičně ho přikolíkujeme, abychom náhodou v noci neodlétli. V klubovně se oblékáme do všech vrstev, které s sebou máme. Jedna vrstva termoprádla a mikina by snad měly stačit. Z této naivity nás dostává slečna, která svému partnerovi tvrdí, že vrstev má šest. Nedokážu si představit, co všechno asi má na sobě?! My ale věříme speciálnímu spacáku, který dostaneme. I proto, že nám ani nic jiného nezbývá. Do sušenek a džusu, co máme s sebou, se asi těžko oblékneme…
Venkovní teplota je kolem -5 °C, ideální na spaní venku. Zachumláme se do našich tlustých spacáků a překvapivě rychle usínáme.
Probouzím se kolem půl sedmé v naději, že uvidím východ slunce. (Asi jsem tím trochu posedlá.) Počasí nám bohužel nepřeje, všude kolem nás je mlha. Proto se zabalím zpátky do spacáku a spím dál.
Kolem půl deváté vstáváme, vyspaní dorůžova. Naše nosy jsou tedy spíše červené než růžové. Počasí se umoudřilo a výhled ze stanu je prostě famózní. Kdyby tolik nefoukalo, asi bych se mohla kochat déle.
Balíme stan a jdeme do chaty na snídani. Čerstvé a křupavé houstičky jsou odměnou za to, že jsme přežili a neumrzli.
Balíme a chystáme se na cestu dolů. V lyžárně si půjčujeme boby a hodláme doplnit deficit bobování za všechny „dospělé“ zimy sjezdem k autu.
Představte si to: 6 kilometrů jízdy na bobech jenom z kopce dolů. Velkého kopce. Bez toho, abyste museli tahat boby pokaždé zase nahoru. Je něco lepšího? Já teda myslím, že ne. Bylo to fakt skvělý. 🙂
I když to byl jen jeden den, byl plný skvělých zážitků.