Jávské peklo v sopce Kawah Ijen

Byli jsme v pekle…

Kráčíme nocí prašnou cestou vzhůru ke kráteru. Přes ústa máme roušku, i přesto musíme každých několik metrů zastavit, abychom nabrali dech a mohli pokračovat v naší pouti. Bez roušky se nedá dýchat. Tak silný zápach kráter vydává. Jako by všem chtěl dát na vědomí, že tady končí veškerá legrace, tady nikdo nemá co dělat!

Náš průvodce je jedním z nich. Teď už nás čeká jen strmé klesání do chřtánu pekla…

Nakloním se přes zábradlí a vidím hluboko pod námi to, proč neležíme v pohodlné posteli našeho pokoje a nesníme sny, ale lopotíme se nocí vstříc tomuto fascinujícímu divadlu.

Na samém dně obřího kráteru spatřujeme magické modré plameny hořících sirných výparů.

Náhle se ze tmy vynoří jeden z nich, jde proti nám. Vypadá jako z jiného světa. Hledíme na něj a nechápeme:

,,Jak může? Jak to zvládá..?“ 

 

Na zádech nese své břímě. To je těžší než on sám.

Odchází a my sestupujeme do míst, odkud se oni vydávají na svoji noční pouť. Zápach je stále silnější. Slyšíme bublání síry, která zde vyvěrá z nitra země.

Náhle se mění směr větru a dusivý oblak nás zcela pohlcuje. Nemůžu se nadechnout. Hrdlo mi svírá štiplavá bolest, oči pálí.

Stejně rychle jako sirný mrak začal sžírat útroby, tak rychle je pryč a mé tělo si vychutnává každý nádech čistého vzduchu, který lahodí mým plicím.

Znovu je v lescích plamenů vidím. Dělníky pekla! Dělají svou každodenní práci, těžší než by kdokoliv zvládl.

Odlamují sirné vyvřeliny a vynášejí v koších ze dna až na vrchol kráteru a odtud ještě několik kilometrů dolů do vesnice, kde svůj náklad předají a dostanou zaplaceno. Kolik? Pár drobných…

Jsou to dělníci pekla nebo stateční neznámí rytíři? Rytíři z Kawah Ijen na Jávě…

Výstup na sopku Kawah Ijen byl jeden z našich největších zážitků z Indonésie. Nekonečné stoupání v noci za svitu baterky až na úpatí sopky, kde na dně vidíte modré plameny hořící síry a pak sestup do kráteru do blízkosti jezera, ve kterém je místo vody koncentrovaná kyselina sírová.

Na cestu jsme se vypravili z městečka Banyuwangi, kde jsme si zaplatili řidiče s jeepem, který nás vyzvedl v noci přímo z guesthousu a mohli jsme se v autě před výstupem ještě trochu vyspat a načerpat síly. Pod kráterem nás řidič vysadil a čekal než se vrátíme.

Na území parku si nás odchytl průvodce, který nás celou cestu doprovázel. I když často nevyužíváme služeb průvodců, tentokrát to bylo super, protože náš průvodce býval právě nosičem síry a dozvěděli jsme se tak mnoho zajímavostí ohledně jeho dřívější práce.

Na okraji kráteru jsme počkali na východ slunce a mohli tak pozorovat Kawah Ijen v celé jeho kráse.

Cestou zpátky k našemu jeepu jsme všechny pocity a zážitky důkladně vstřebávali a dodnes zůstávám tímto místem fascinována.