Co mi dal týden v Řecku?

Výlet do Řecka nebyla naše typická cesta za poznáním, byla to „dámská jízda“ s babičkou – taťka si tak od nás mohl týden odpočinout a babička si užila Sabinku do sytosti.

Ubytování jsme sehnali přes booking.com na úplném jihu ostrova Korfu v městečku Kavos. Pokud nás alespoň trochu znáte, rozhodně vás nepřekvapí, že až po zaplacení nevratné rezervace jsem se začala zajímat, kam že to vlastně jedeme… že Kavos je centrem nočního života na Korfu! 🙂

Nebylo tedy nakonec překvapením, že kromě baru u bazénu, baru u moře, baru na hlavní třídě, baru ve vedlejší uličce, baru na zastávce autobusu, baru na dětském hřišti, baru na střeše, baru ve sklepě, baru v lékárně, baru v léčebně pro alkoholiky, baru v krematoriu, baru ve školce, baru v popelnici, baru v porodnici, baru za rohem, baru  …., nemá krom restaurací a marketů moc co nabídnout.

Ukázalo se ale, že pro Sabinku je to místo přímo ideální. A to nejen množstvím barů a diskoték, ale hlavně pozvolným přístupem do moře a dostatkem písku na pláži! Já jsem si v tu chvíli uvědomila jednu úžasnou věc: zapomeňte na to, co právě vidíte a jaký z toho máte pocit. Vždyť to není o nás – dospělých, je to o těch dětských očích, pro které je každá pláž hřištěm, každý výlet do mělkého moře dobrodružstvím, každá zdolaná vlnka úžasným zážitkem; které neřeší, jestli budou mít za hodinu hlad a jak ho zaženou, ale prožívají přítomné okamžiky s vypětím všech sil. To my dospělí už neumíme, asi jsme to zapomněli, možná za to může „zodpovědnost“, možná ostych, možná lenost.. ale rozhodně nesmíme těm malým raubířům upírat ono nadšení, zápal a umění si hrát a užívat si – pro nás možná – všedních maličkostí.

Dospělí vidí pláž, dítě nekonečné pískoviště..

Potvrzení toho, že nejsem dovolenkový turista

Pozoruji tu všechny ty lidi, ať už mladé nebo starší, jak tráví čas. Svoji dovolenou, po které budou asi ještě unavenější než když sem přijeli, grilovaná kuřata, která se každou půl hodinu otáčí na lehátku, aby si z Řecka dovezla správnou dovolenkovou barvu, a party lidi, kteří vstávají po obědě a ulehají se svítáním.

Nikoho samozřejmě nesoudím, ale při sledování těchto lidí se jen utvrzuji v tom, že pro mě znamená dovolená něco jiného.

Pozitivní prožívaní každého momentu

Naše Sabinka je s námi na cestách od narození. Zatím nespala žádnou noc beze mě a je tedy mým (naším) parťákem na všech cestách.

Cestuje s námi ráda, miluje lidi i zvířátka, roztomile čichá ke květinám, baví ji hrát si v moři a na pláži hrabat v písku. Dá se říct, že musí snášet všechno, co si já vymyslím a naplánuji a najde si vždy cestu, aby jí to bavilo.

Je úžasné vidět, jak dítě vnímá svět a různé situace pozitivně. Možná až bude starší, pošle mě s mými nápady a plány do háje, ale do té doby mohu čerpat z jejího nadšení.

Jako příklad bych uvedla příklad naší pláže. Já viděla neuklizené vajgly, černé řasy v moři, ona to vnímala jako obrovské hřiště s koupalištěm a super pískem.

Nicnedělání

Tím, že naše možnosti cestování a poznávání byly značně omezené, protože jsme si půjčovaly auto až na závěrečné dny, měla jsem čas se věnovat sama sobě, svým myšlenkám a mé holčičce.

Doma toho času často není mnoho, protože máme pořád kam jezdit a co zařizovat, ale v Řecku jsme byly tady a teď a získaly jsme čas pro sebe.

Mohly jsme sedět hodinu na břehu moře a nechat na sebe od Sabinky sypat písek a nemyslet přitom na to, jak musím doma něco dodělat. Prázdná hlava žijící přítomným okamžikem – v dnešním světě skoro zázrak.

Zkouška trpělivosti

Vracely jsme se z výletu z krásné pláže Issos a měly jsme jet autobusem. Problémem bylo, že jsme nemohly najít přesný jízdní řád naší linky. Věděly jsme, kdy vyráží z hlavního města, a mohly jsme jen odhadovat, v kolik bude projíždět naší zastávkou. Z pláže tedy vyrážíme dřív, abychom ho stihly. Čekaly jsme hodinu a autobus stále nikde. Pohledy stále upřené k silnici. Po dvou hodinách čekání už jsem byla zoufalá, že nic nejede a rozhodla se stopovat. Bez úspěchu. Už jsem měla zoufalstvím slzy v očích, kvůli mé malé trpělivé holčičce, kvůli nefungujícímu systému a beznaději.

Nakonec přijel autobus, který vyjížděl z hlavního města o dvě hodiny později než ten „náš“ a čekáním jsme tak strávily tři hodiny.

Naše Sabča ale byla úplně v pohodě. Houpala se na hřišti na houpačce, vyňoupávala lístečky ze spár lavičky a tříhodinové čekání korunovala zpíváním písničky „Táto, mámo, v komoře je myš…“ na celý autobus (v jejím podání je to jen mocné „Táto“ a zbytek už zpívám já – a dělám to ráda!).

Nedůležitost materiálních věcí

Hned první den, nejspíš při vystupování z autobusu, jsem v něm zapomněla svoji nejoblíbenější cestovatelskou mikinu. Když jsem to poslední den zjistila, hrozně mě to mrzelo. Zkoušela jsem se ptát na autobusovém nádraží ve ztrátách a nálezech, na letišti, v taxíku. Nikde jí nikdo nenašel. Opravdu mě to mrzelo. Odlétala jsem z Korfu s tím, že už ji nikdy neuvidím.

Na druhou stranu jsem si uvědomila, že i když jsem tu mikinu měla moc ráda, jsem šťastná za to, že se mi třeba někde neztratila Sabinka, moje mamka, nebo že se nikomu nic nestalo.

Moc jsem si ten holčičí týden ve třech moc užila, zase mi otevřel oči trochu jiným směrem. Tentokrát tím dětským, nevinným, nezkaženým a v každém případě pozitivním. A jsem za to moc ráda! 🙂

Pa, Sylva

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Scroll to top