Proč začít cestovat s miminem? Protože se vám to vrátí!

Před třemi lety jsme cestovali po Indonésii. Bylo mi tehdy 27, třicáté narozeniny na dohled a moje biologické hodiny začínaly pomalu ale jistě tikat. Chtěli jsme miminko stihnout do 30 – říkali jsme si: „čím mladší rodiče, tím více energie, nápadů a méně lenosti a pohodlnosti“ 🙂

Na druhé misce pomyslných vah však byla naše veliká vášeň – cestování. Jak půjde rodičovství skloubit, jak to bude naše děťátko zvládat? Co když budeme muset cestování pověsit na hřebík úplně a počkat, až děti vyrostou, abychom si zase mohli užít ten pocit z neznámých dálek? V hlavě se mi honila spousta otázek a myšlenek.

,,Už to nikdy nebude stejné jako dosud.“

Není a dnes jsem za to ráda. Dítě dodá životu jiný rozměr. Nevzpomínám si, kdy jsem se naposledy nudila, nebo kdy jsem strávila chvíli na záchodě sama, bez řevu za dveřmi. Rodičovství je rozhodně náročné, ale když vidíte, jak se z malého bezbranného uzlíčku stává malý parťák, je to úžasný pocit.

To, že jsem těhotná, jsme zjistili v Bangkoku v hotelovém pokoji bez oken a těhotenský test jsme tam kupovali v lékárně na hlavním vlakovém nádraží – před námi fronta holek, které se živí.. víte jak. Malá fazolka Sabinka s námi tedy absolvovala celou třítýdenní cestu Barmou a Thajskem.

Následovalo ještě několik cest – do Švédska, Lotyšska, Estonska a Nizozemí. Začínali jsme tušit, že když Sabča zvládla tolik cest v bříšku, bude je zvládat i po narození. A taky že jo!

V dnešním článku bych chtěla dodat odvahy budoucím, ale i třeba stávajícím rodičům, kteří neví, jak či zda vůbec s dětmi cestovat nebo ne.

Proč byste se tedy měli vydat na cestu?

Šťastná máma = šťastné dítě.

Je dokázáno, že matka a dítě jsou na sebe napojeni a když je šťastná matka, je šťastné i dítě. Když vás dělá šťastné cestování, tak cestujte. Pokud rádi jezdíte na chalupu, vydejte se tam i s miminkem. To že máte miminko neznamená, že musíte celý svůj život přizpůsobit pouze jemu.

Poznáte více sami sebe i své dítě.

To se týká nejen cestování s dítětem, ale cestování vůbec. Člověk na cestě pozná své limity, hranice své komfortní zóny a naučí se řešit problémy, které by doma řešit nemusel. Když k sobě přiberete malého parťáka, zjistíte, jak můžete fungovat jako tým a jaký ten maličký človíček doopravdy je.

Když jsme s Ondrou vyrazili na naši první asijskou cestu na Srí Lanku – tehdy ještě ve dvou, byla to cesta, která nám ukázala, že jsme opravdoví parťáci, kteří se na sebe můžou spolehnout. Vydržet celé tři týdny 24/7 s jedním člověkem je opravdová zkouška a my jsme prošli.

Stejné je to s poznáváním naší holčičky. Během lednové cesty na Azory bylo Sabince 9 měsíců a začaly se projevovat její vlastnosti. V Portugalsku jsme postupně zjišťovali, jak je naše malá společenská, vyhledává kontakt s lidmi a ráda s nimi komunikuje – očima, gesty, výrazem tváře. To bylo skvělé zjištění, na které bychom asi jen tak nepřišli u nás, protože lidé z jihu jsou daleko více otevření, komunikativní a k dětem obzvláště milí.

Rodina tráví čas pohromadě a zažívá společná dobrodružství.

V dnešní zrychlené době, kdy mnoho rodičů upřednostňuje kariéru a děti tak tráví značnou část svého dne ve škole nebo školce, je cestování úžasným časem, kdy je celá rodina spolu a tráví intenzivní chvíle jeden s druhým. Spolu se také naučí procházet různými peripetiemi a zádrhely, které cestování často přináší, a na které pak mohou s úsměvem celý život vzpomínat.

Dodnes si pamatuji, jak nás můj taťka vzal s sebou na služební cestu do Antwerp, s bráchou jsme spali v autě na krabicích s látkami. Viděli jsme poprvé větrné mlýny a krásnou krajinu Nizozemí. Je to pro mě silná vzpomínka a tenkrát to bylo obrovské dobrodružství.

Stejně tak jsme s rodiči jezdili do Itálie na stavební veletrhy do Bologni, kde podvodníci na parkovištích hráli skořápky a my s bráchou Lukášem jsme sbírali reklamní předměty vystavujících firem. Propiskami z veletrhů pak psala celá rodina ještě dalších deset let. 🙂

Dítě se učí cizí jazyk v přirozeném prostředí a pochopí, proč je důležité se jazyk učit.

Pamatuji si, jak jsem v italsko – českém slovníku hledala, jak se řekne „Propisku, prosím.“ Dodnes to vím!

Motivace k učení cizího jazyka je na cestách obrovská pro všechny, nejen pro děti. Nikdo si nechce připadat jako hlupák, ale dokud nevycestuje, nemá tak významný důvod se jazyk učit. Navíc se sluší říct, že bohatě postačí základní anglická slovíčka a holé strohé věty – často na tom domorodci nebudou o nic lépe.

Vnímá kulturní rozdíly a vidí, že se v jiných částech světa žije jinak.

Dnešní děti jsou skvělým cílem marketingových kampaní. Mají spoustu hraček, se kterými si pak ani nehrají, a chtějí stále víc. Když děti vezmete do chudších zemí, mohou tam pochopit nejen ony, ale i vy, že tolik nesmyslů vlastně ani nepotřebují.

Nikdy nezapomenu na pohled z vlaku na Bali, kdy po sobě malé děti házely bahno na rýžovém poli a tak upřímně a krásně se tomu smály, že jsem měla chuť vyskočit z vlaku a zapojit se do hry. Ta vzpomínka ve mně vždy vyvolá příjemný pocit. Ty děti byly totiž daleko šťastnější s bahnem v dlani než kdyby v ní držely nový iPad.

Učí se přizpůsobit se změnám.

Když cestujete, ne vždy jde všechno podle plánu. Nejen toho vašeho, ale i dítě může mít nějaká očekávání, která nemusí vyjít. To ho učí, že ne vždy musí být po jeho a že se problémy musí vyřešit společně.

Učí se, že cestovat je „normální“.

To, že nás moji rodiče „tahali“ po Evropě ve mně (v nás) zůstalo a beru to jako samozřejmé, jako součást sebe samotné. Důvody, proč miluju cestování určitě někdy sepíšu v dalším článku, a moc bych si přála, aby to tak měla i naše Sabinka.

Naučí se, jak se chovat na cestách.

Dítě se také naučí respektovat pravidla, která určité situace a místa přinášejí. Setkává se s jinými kulturami, náboženstvími a jejich specifickými zvyky, kterým je třeba se přizpůsobit.

Rozvíjí paměť a představivost.

Dokázali byste někomu přesně popsat, jak probíhá odbavení na letišti krok za krokem? V představách teď asi procházíte jednotlivými kontrolami až ke vstupu do letadla. Takto probíhá budování schémat, která jsou zásadní například pro matematické vzdělávání (dle matematiky Hejného). Rozvíjí se tím i paměť. Jako učitelka vím, o čem mluvím! 🙂

Cestování probouzí v člověku touhu poznávat a učit se

Nejezdíme s rodinou na výlety s průvodcem. Není to z důvodu, že by mě jejich výklad nezajímal, ale bohužel to mám (po mém taťkovi) tak, že jen co si něco vyslechnu, hned to zapomenu. Navíc nemám ráda velké organizované skupiny, kdy se stále na někoho čeká, a proto je pro nás ideální individuální turistika. Můžeme si nastudovat nebo vygooglit sami všechno, co nás opravdu zajímá. Na cestě nás napadá spousta otázek, které si můžeme vyhledávat. Aktuálně to byla historie izraelsko – palestinského konfliktu, proč židé nosí pejzy a jarmulku nebo třeba informace k šabatu. Bez návštěvy Izraele by mě asi tyto otázky nenapadly. Stejné je to s dětmi a jejich „a proooč?“ Odpovědi obohacují obě dvě strany – rodiče i děti.

Pochopí, proč je důležité se zajímat o ekologii a chránit naši planetu.

Ze svého pohledu učitelky na rodičovské musím říct, že úroveň ekologického vzdělávání v naší zemi není zrovna ideální. Pár hodin do roka, kdy se děti učí, do které popelnice házet jaký odpad je sice fajn, ale bohužel ne všechny rodiny to pak doma dodržují. Až díky cestování a vlastnímu pohledu na reálnou situaci člověk zjistí, jakým obrovským problémem jsou odpady, které tvoříme, a že primární není učit děti správně třídit, ale především se snažit takového odpadu tvořit co nejméně.

Učí se, že svět je dobré místo k bytí.

Tuto krásnou větu jsem si vypůjčila od Krkavčí matky.

V dnešním světě je těžké nepodlehnout médiím a obrazu o světě, jaký nám ukazuje. Je to nejjednodušší a nejrychlejší možnost vidět, co se na světě děje. Často však tyto „zprávy“ ukazují pouze jednu stranu a snaží se o senzaci. Čím víc krve a násilí, tím lépe. Když se však člověk vydá za hranice, zjistí, že svět venku není tak zlý a krvelačný, jako ho vídá ve zprávách. Že se všude lze potkat s milými a srdečními lidmi a když otevřeme oči a srdce, bude nám všem na světě líp.

Má možnost si vytvořit svůj vlastní názor a má šanci se nestát pouhým konzumentem.

Tento bod úzce souvisí s tím předcházejícím a já bych jej ráda popsala vlastní zkušeností. Naše poslední zahraniční cesta vedla do Izraele. Ač tato země byla na seznamu míst, která musíme vidět, měli jsme respekt a po zprávách, které před naším odletem proběhly médii, jsem chvíli měla chuť celou cestu zrušit. Pak se nám to ale rozleželo v hlavě a došlo nám, že jsou na mapě i nebezpečnější místa, kam by se člověk mohl vydat. Jak to dopadlo? Izrael byl úžasný – je to nádherná země protkaná historií a každé větší město člověk zná minimálně z vánočních koled. Byl to sice zvláštní pocit procházet izraelsko – palestinskou hranici skrze obrovskou zeď a rentgenovou kontrolu, ale nebylo zde místa, kde bych se bála o naši bezpečnost ani bezpečnost naší malé Sabinky.

 

Jak pravil moudrý Jan Werich: ,, Kdo chce, hledá způsob, kdo nechce, hledá důvod.“

Cestujte a buďte šťastní!

Sylva

 

 

 

4 Comments

  1. Miroslav bartakovič
    Červen 18, 2018

    Moc pěkné a inspirativní. Jen tak dál. Snad to podnítí mnoho dalších mladých rodin, protože moci objevovat svět jakoukoliv formou je to nejhezčí. Můžete se se svými zážitky podělit, budete dobrý parťák pro povídání si, který nebude nudný a bude závidět ostatním jejich zážitky a zkušenosti.

    Odpovědět
    1. sylvavojtiskova
      Červen 18, 2018

      Díky. Značnou účast na tom máte i vy! 😊

      Odpovědět
  2. Michaela Klegerová
    Září 21, 2018

    Super článek, díky za něj. Spoustu věcí vidím stejně a také jsem pedagog na rodičovské 😀

    Odpovědět
    1. sylvavojtiskova
      Září 22, 2018

      Děkujeme za komentář, Míšo.
      Jsem moc ráda, že máme stejný pohled na cestování. Určitě pak dejte vědět, kde cestujete. 🙂
      Sylva

      Odpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Scroll to top