Prodloužený víkend v říjnu loňského roku jsme využili ke krátkému roadtripu po dvou pobaltských státech – Lotyšsku a Estonsku. Nechali jsme se zlákat levnými letenkami z Berlína, kam jsme dorazili z Prahy za necelé 4 hodiny.
V Rize na letišti si půjčujeme auto a vydáváme se na sever podél pobřeží Baltského moře směr Estonsko. Ještě ten večer máme domluvené spaní v Tallinnu, jedeme tedy se světlem o závod. Zapadající slunce nad mořem nás provázelo celou cestou až na hranice s Estonskem.
Večer dorážíme do Tallinnu, ubytujeme se nedaleko centra města a těšíme se na jeho prohlídku.
Tallinn
Hlavní město Estonska má zvláštní kouzlo, je protkané historií. Procházíte centrem plným hanzovních domů, minete historické opevnění a dostanete se až k místům, která pamatují sovětskou éru. O Tallinnu najdete samostatný článek zde.
Jelikož je konec října a hlavní turistická sezona už skončila, potkáváme tu pouze málo lidí a můžeme si tak město užít a prohlédnout v klidu.
Národní park Lahemaa
Nádherný národní park ležící východně od Tallinnu. V letních měsících můžete místní nádhernou přírodu obdivovat na stezkách ze sedla kola, hřbetu koně nebo po svých. Najdete zde i nejsevernější místo pevninské části Estonska, kam jsme zamířili i my.
V národním parku byla ze strategických důvodů umístěna i bývalá sovětská ponorková základna, kterou jsme nemohli minout. Zatažená obloha a mrholení dokreslovalo tajemnou atmosféru místa, kam před několika desítkami let směli vstoupit jen vyvolení v režimu přísně tajné. Dnes už zde potkáte pouze místní rybáře.
Kunda
Industriální prašné město, které jsme z recese museli navštívit (hádejte proč!;) ). Navíc jsme si v místní útulné hospůdce s výhledem na největší estonskou cementárnu dali výborný oběd.
Viivikonna
Asi nejznámější „město duchů“ v Estonsku, které za sovětské éry bylo hornickým městem. Město vybudovali ve stalinistickém stylu po druhé světové válce nacističtí váleční vězni. Viivikona byla dokončena v roce 1955, ale již v roce 1974 začal jeho pád po uzavření místního dolu, a lidé se odsud stěhovali pryč. Nyní zde žije asi 90 stálých obyvatel, většina domů je opuštěna, zakonzervována a v některých prý straší.
Strašidelnou atmosféru dokreslovalo šero, které se na město snášelo, štěkající psi a vítr, který si pohrával s opadanými stromy.
Narva
Hraniční město mezi Estonskem a Ruskem a zároveň nejvýchodnější bod Estonska. Hraniční přechod byl neobyčejně přísně střežen několika řadami ostnatého drátu, řeka oddělující obě země nasvětlována reflektory. Jakoby se člověk vrátil do doby před rokem 89 u nás.
Z města Narva míříme směrem na jih, abychom se dostali co nejblíže k hranicím s Lotyšskem. Noc přečkáváme u města Tartu v autě zaparkovaném nedaleko seníku (podle smradu spíš hnoje).
Tartu
Druhé největší město Estonska je centrem kultury a vzdělání. Sídlí zde nejstarší a nejznámější estonská univerzita. Nejvýznamnějšími pamětihodnostmi jsou luteránský kostel svatého Jana (Johanneskirche či Jaani kirik), městská radnice z 18. století, budova univerzity a zbytky katedrály z 13. století. Na hlavní třídě si pochutnáváme na výborné pizze.
Z Tartu míříme do Lotyšska, do Rigy dorážíme navečer a unavení padáme do postele.
Riga
V Rize jsme ubytovaní v hostelu vedle hlavního nádraží, máme tedy centrum města na dosah. I přes nepříznivé počasí se vydáváme na procházku městem. Nejvíc se nás však zaujme market nedaleko našeho hostelu plný čerstvých ryb, zeleniny, masa i tradičního pečiva. Ochutnáváme místní dobroty, nakupujeme suvenýry a pomalu se loučíme s Lotyšskem.
Na cestě po Estonsku a Lotyšsku jsme strávili necelé čtyři dny a za tu dobu ujeli přes 1100 km, viděli jsme dvě lišky, nespočet míst spojených se sovětskou érou, spali jsme u kopy hnoje, pozorovali západ slunce na Baltu.
Těšíme se, že se jednou na sever vrátíme, obě dvě země mají návštěvníkům co nabídnout a my jsme neviděli zdaleka ani zlomek toho, co zde stojí za vidění.
