Naše prázdninová cesta do Thajska a Barmy vedla přes Šanghaj. Původně jsme měli mít na přestup asi 17 hodin a moc se těšili, jak budeme objevovat město. Nakonec nám však letecká společnost zkrátila přestup na pouhých pět hodin. I tak jsme se rozhodli využít čas k bleskové návštěvě této čínské megapole.
Zavazadla máme poslaná až do Bangkoku, vydáváme se na prohlídku města jen s příručním batůžkem. Na letišti vyřizujeme jednodenní povolení ke vstupu, kupujeme jízdenky na hromadnou dopravu a sedáme do rychlovlaku Maglev. Rychlostí 430km/h se řídíme na magnetickém polštáři směrem k centru města, výhled z okna se s přibývající rychlostí mění na táhlý rozmazaný obraz.
Za pár minut přesedáme na metro, které nás veze do centra. Jízda metrem je pro nás dalším neuvěřitelným zážitkem, vagóny jsou naplněné k prasknutí, stojím na jedné noze a ze všech stran jsem obklíčena Číňany lovícími pokémony nebo prohlížející novinky na Facebooku – to vše na displejích největších a nejnovějších iPhonů. Zlaté pražské metro, ve kterém si i ve špičce ulovíte kousek místa a moje prsa neslouží jako airbagy odpinkávající narušitele mého osobního prostoru. Ondra při své výšce takové problémy nemá a jen kontroluje, aby mě dav nevtáhl moc hluboko do svých útrob nebo abych se nějakým nedopatřením nedostala z vlaku ven dřív, než je potřeba.
Na požadované stanici se nám podaří za použití loktů vystoupit – v Číně neplatí přednost pro vystupující, ihned po otevření dveří se do vagonu začíná drát dav nedočkavců z nástupiště, proti nim zahájí svůj často marný boj ti, co by rádi vystoupili. Nikdo se překvapivě nehádá, nekřičí, jen se všichni tlačí se všemi a vznikají tak zajímavé – pro nás nepochopitelné situace.
Směřujeme k řece, odkud se nám otevře úchvatný výhled na čtvrť mrakodrapů. Ondra fotí, i když to v ostrém slunci není žádná hitparáda. Sucho v ústech je stále nepříjemnější a sluníčko dotěrnější, vydáváme se zpátky k metru a sháníme pití. Bohužel jsme nevyměnili žádné místní peníze a naše karty zde neberou.
Nasedáme zpátky do metra a přestupujeme na Maglev. Frčíme rychlostí 431 km/hod a je to vážně paráda. Přesně za 7 minut jsme na letišti.
Tam už se nám žízní lepí jazyk na patro a využijeme k občerstvení jediný fastfood, který přijímá naši kartu.
Pak už je pomalu čas jít zpátky do klimatizované letištní haly a čekat na náš let do Bangkoku.