Sedíme v křesle restaurace u vstupu do areálu Dolu Michal, v horkém letním slunci popíjíme Kofolu a spolu s námi sedí za stolem spíše nenápadný starší muž, jí oběd a vypráví svůj příběh.
Kdyby před chvílí nezakončil naši prohlídku dolu, možná bychom si ho ani nevšimli. Takto o něm prozatím víme, že provádí po povrchové části tohoto 22 let nefunkčního důlního díla.
Ve 14 letech poprvé sfáral do dolu, tlačil tehdy těžké ocelové vozíky plné černého zlata směrem k výtahu. Spolu s ním takto pracovala většina jeho vrstevníků. Vždyť nábor se konal přímo v budově základní školy.
Vyučil se havířem a těžkému řemeslu se věnoval celých 17 let. Den co den fáral do dolu, práce nesmírně těžká, monotónní.
Ale zde, stovky metrů pod zemí je svět jiný. Na povrchu často nepřátelé, lidé s rozličnými osudy, alkoholici co propijí výplatu a za tři dny žebrají o zálohu na další, karbanící, kteří ji v kartách prohrají za večer, kriminálníci, kterým jiná legální práce není souzena.
Ti všichni se blíže středu země stávají parťáky, které spojuje touha přežít další směnu, vytěžit během ní onu kýženou denní metu, která znamená splnění těžebních limitů a slíbené prémie. Své světské problémy nechávají za ocelovými dveřmi výtahu, jízda tmou do hloubky jakoby očišťovala a smývala rozdíly. Dole jako stroj složený z mnoha částí společně pracují s vidinou výtahových dveří, za kterými zde hluboko pod povrchem zapomenou na sváry během směny a nechají se vyvézt do opojného světla pozemského světa. Dolů nikdo nepospíchá, nahoru ano.
Hornictví zaměstnává svého času každého třetího obyvatele ostravského regionu – tak důležité byly a jsou pro Ostravu doly. S nimi toto město vyvstává z černých sazí a znovu se do nich noří.
Po sedmnácti letech tvrdé poctivé práce byl muž, sedící s námi u stolu a dojídající oběd, nucen ze zdravotních důvodů v práci skončit. Za svoji kariéru pod zemí stihl z toho nejposlednějšího pracovníka postoupit až na vedoucího směny.
Člověk by snadno dokončil jeho vyprávění „tak, a teď tu provázíte“. Jenže před tím „teď “ se odehrálo ještě mnohem více.
Pan Josef totiž nechtěl a ani neuměl s hornictvím nadobro skončit. Přihlásil se na střední školu, kterou úspěšně dokončil. Jak vypráví dále, uvědomuji si, že na něj hledím s otevřenou pusou. Josef se totiž přihlásil a vystudoval Vysokou školu Báňskou. Ani s tím se však nespokojil a jeho další studium vedlo k zisku doktorátu.
Svoji kariéru vysokoškolského profesora ukončil až poté, co již nesnesl nekolegiální atmosféru školy, kde se více než na zkušenosti hledí na množství titulů a odučených hodin.
Žáci Josefa milovali, razil cestu „…přišel jsi na zkoušku a nic neumíš? Dobře. A to se ani trochu nestydíš? Tak to zkus říci svými slovy a dojdeme ke správné odpovědi společně.“ Chtěl, aby studenti pochopili především základ problematiky a byli schopni na praktických příkladech toto demonstrovat. Praxe byla to, co Josef považoval za to nejdůležitější, co je schopen předat mladé generaci. Vše ostatní se lze kdykoliv doučit.
Během svého života dostal několik nabídek vést důlní dílo v dalekých krajích, ale ani Jihoafrická republika, ani Filipíny nebo Mexiko ho nezlákaly natolik, aby opustil své rodné Ostravsko. Zůstává mu věrný i nadále a své zkušenosti a znalosti předává jakožto průvodce Dolu Michal (původně Důl Petr Cingr).
A že toho ví opravdu hodně a je schopen zodpovědět jakýkoliv dotaz co se hornictví týče, se můžete přesvědčit sami.
Důl Michal je pohodlně dostupný městskou dopravou z centra Ostravy. Cestou minete věhlasné Bazaly i zoologickou zahradu a pak už se nechte pohltit zašlou krásou zdí a ocelových nosníků důlních budov, magickými tvary strojů a soukolí, která pamatují největší slávu dnes tak zašlého a chudého regionu.
Více se dočtete na https://www.dul-michal.cz/cs
