Mířili jsme Jávou na východ do její vulkanicky aktivnější části a nemohli jsme se dočkat.
Cílem našeho putování bylo jedno z nejfotografovanějších míst Jávy, skupina sopečných vrcholků označovaná Mt. Bromo. Ovšem to, co jsme viděli na vlastní oči, těžko zachytí jakákoliv fotografie.
Tady vám konečně vysvětlím, proč mám tak ráda východy slunce po dlouhém nočním stoupání vzhůru do kopců. Místo, kam míříte, můžete znát z milionu fotek sebevíc, ale když se tmavé nebe začne pozvolna vybarvovat do úžasných barev a slabé paprsky slunce oživují potemnělou krajinu, každou vteřinou vidíte jasnější kontury krajiny, která nepřipomíná nic, co jste doposud viděli. Nejprve stěží rozeznáváte obrysy, odhadujete vzdálenosti, ale s přibývajícím slunečním svitem se hluboko pod vámi zjevuje krajina, která bere dech.
Ale od začátku:
Z přístavního městečka Probollingo vyrážíme po dlouhé cestě vlakem spolu s dalšími cestovateli do malé vísky Cemoro Lawang, ležící až na samém okraji kráteru. Namačkáni v nepohodlném džípu překonáváme na 25 km převýšení bezmála 2100 m a hledáme ubytování k načerpání sil pro noční výstup.
Ve tři ráno nás zvuk budíku vytrhne ze snu, neochotně vstáváme z vyhřátého spacáku. Někdy se člověk musí hodně překonat, aby tu zvonící bestii nezaklapl a nespal dál. My to zvládáme a vydáváme se na cestu. Míjí nás desítky jeepů, které vezou „pohodlnější“ turisty téměř až pod vrchol. My se ale vydáváme jinou cestou na protilehlý vrchol.
S čelovkami na hlavě dorazíme asi po půl hodině k první vyhlídce, kde už čeká několik nedočkavců na první ranní paprsky. Zklamání je značné. Vstávali jsme z postele, abychom se tu mačkali s desítkami dalších lidí a neviděli skoro nic?! Tak jsme si to opravdu nepředstavovali. Na obzoru začínáme tušit první náznaky nového dne. Je rozhodnuto – jdeme dál. Plazíme se úzkou vyšlapanou cestičkou blízko srázu, držíme se kořenů až konečně nacházíme místo, ze kterého doufáme v lepší výhled. I zde jsou lidé, ale zdaleka ne tolik.
Obloha se vybarvuje ze své černi a my už pozorujeme tu nádheru, která pod námi ze tmy pomalu vystupuje. Měsíční krajina se zjevuje v celé své kráse, z vrcholku Broma stoupá bílý dým. Asi po půlhodině kochání a nespočtu fotek se vydáváme dolů do obří kaldery. Kráčíme sopečným popelem tu a tam porostlým stébly zelenavé trávy až k chrámu, který stojí při úpatí sopky Bromo. Odmítáme nabídky na svezení se na koňském hřbetu ke kráteru a po svých šplháme vysoko k ústí sopky vydechujícího hustý dým.
Pohled do chřtánu sopky je impozantní. Z obrovské hloubky pod námi v pravidelných intervalech za mohutného hučení stoupají k nebi bílé chuchvalce kouře a par.
Cestou zpět využíváme možnosti svést se na motorce k okraji kaldery. Pak už jen stoupáme do prudkého srázu a přicházíme zpět do vesnice. Čas postoupil a namísto odpočinku narychlo balíme a pospícháme k poslednímu autu, které opozdilce sváží zpět dolů na úroveň mořské hladiny.